HLAVNÍ LÍČENÍ 11.12.2015 : ZÁVĚREČNÉ ŘEČI OBHÁJCŮ ING.ALENY VITÁSKOVÉ

[2] Pozorně jsem si vyslechl závěrečnou řeč státního zástupce, jeho hodnocení důkazů ve vztahu ke skutkovým jednáním obviněné a očekával jsem, že státní zástupce v závěru sám navrhne zproštění obžaloby obviněné.

[3] Státní zástupce však i po ukončeném důkazním řízení staví opět vinu obviněné na stejně neuvěřitelné, chabé konstrukci ničím nepodložených závěrů o skutkovém stavu, který má prokazovat trestnost jednání obviněné. Neposílil svoji důkazní pozici od podané obžaloby. Nereflektoval na důkazy provedené u hlavního líčení nebo je úmyslně opomíjí.

Příkladmo bych chtěl uvést, pokud jde o vztah Schneidrové a naší klientky Vitáskové k Zemkovi st., státní zástupce se vůbec nevyrovnal s výpovědí Vitáskové ani Schneidrové a stejně tak ani s výpovědí svědků Zemka st. a Bednaříka, kteří jednoznačně potvrzují, že zde nebyla ani nemohla být jakákoliv vazba, která by zakládala podjatost, nebo alespoň stín pochybnosti o podjatosti. Obdobně ze svědeckých výpovědí, na nichž státní zástupce staví obžalobu, nevyplývá, že by si Vitásková se Zemkem st. tykali, jak se snaží státní zástupce prezentovat v obžalobě. Jestliže obžaloba tvrdí, že se Vitásková se Zemkem st. setkali v kanceláři, pak opomíjí, že to bylo za účasti Mgr. Panáka a navíc je prokázáno, že Vitásková odešla z této schůzky dříve, kdy tam tedy v závěru zůstal Mgr. Panák se Zemkem st. osamocen. Pokud tedy nějaká dohoda mohla vzniknout, pak mezi nimi dvěma. Což je již samozřejmě určitá spekulace, ovšem na stejné úrovni jako používá sám státní zástupce.

Očividný nedostatek důkazů vede státního zástupce nakonec k tomu, že se uchýlil ke zjišťování dalších skutečností, které nastaly po skutku, který je předmětem obžaloby (viz obžaloba str. 13, 14),

ale přitom:

  1. vytrhuje je z kontextu,
  2. nevedlo se k nim dokazování,
  3. nemohou být ani předmětem rozhodování, neboť jsou postaveny mimo žalovaný skutek. Navíc jsou spekulativní a částečně nepravdivé.

Jen příkladmo uvádím tvrzení státního zástupce, že znalecký posudek ČVÚT v Praze prof. Bendy skončil v šuplíku na útvaru předsedkyně úřadu, tento byl přitom uveřejněn na webových stránkách ERÚ.

Dovolím si ještě krátký exkurz do závěru státního zástupce (str. 20 ZŘ) ve věci zákonnosti čerpání výhodných výkupních cen elektrárnami, kdy státní zástupce po posouzení cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3.11.2009 dospěl ke stanovisku, že je zřejmé, že tyto výrobny mohly vyrobit elektřinu v souladu s rozhodnutím o udělení licence a tuto dodaly do elektrizační soustavy nejdříve dne 1.1.2011, tedy v době, kdy již nemohla být splněna podmínka při uplatnění podpory formou výkupních cen a nemůže tak zjevně náležet cena za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010. Podle státního zástupce se pak nabízí možnost spáchání podvodného jednání zatajením těchto podstatných skutečností vůči distributorovi za způsobení totožného následku, na což však údajné jednání obžalované Vitáskové nemohlo mít žádný vliv.

Tyto závěry státního zástupce lze však rozšířit i o další závěr, že v důsledku tohoto nebyla de iure způsobena škoda vydáním licence. V takovém případě je i Odborné vyjádření č. OV 07-259/12 soudního znalce Ing. Josefa Michálka nesprávné.

V podrobnostech obhajoba odkazuje na přílohu písemně zpracované závěrečné řeči, která obsahuje podrobné stanovisko k Odbornému vyjádření soudního znalce Ing. Josefa Michálka. Dále pak odkazuje na stanovisko obhajoby k předkládanému listinnému důkazu založenému do spisu při hlavním líčení dne 20.10.2015.

II.

[4] Takže na čem je po mém soudu důkazně postavena daná konstrukce obžaloby?

Výrok obžaloby zahrnuje v podstatě dvě samostatná skutková jednání, kterými obviněná měla napomoci ke spáchání trestného činu.

Prvním je zamlčení okolností nasvědčujících podjatosti Ing. Michaely Schneidrové v daném rozhodovacím procesu a druhým je pak poskytnutí souhlasu s vydáním připravovaného rozhodnutí.

Podle tvrzení státního zástupce porušila ust. § 14 odst. 4 správního řádu, když v rozporu s tímto ustanovením úmyslně neměla posoudit možnou podjatost Ing. Michaely Schneidrové, o tomto neinformovala svého podřízeného Antonína Panáka tak, aby on mohl bezodkladně určit jinou úřední osobu k rozhodnutí v dané věci, a když by náhodou obviněná neporušila správní řád, tj. ust. § 14 odst. 4 správního řádu ve vztahu k podjatosti, pak měla alespoň porušit základní zásady správního řádu.

Toto je tvrzeno bez ohledu na to, že obviněná nevedla jako úřední osoba správní řízení o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení. Takže mezery ve zjištěném skutkovém stavu si státní zástupce dokresluje vlastní konstrukcí a úvahami bez jakékoliv opory v důkazech.

[5] Pokud jde o poskytnutí souhlasu obviněné s vydáním připravovaného rozhodnutí, pak státní zástupce vyvozuje v různých variantách, že (a) pokud obviněná obdržela mail, tak tímto konkludentním způsobem vlastně dala souhlas k vydání rozhodnutí, ale (b) pokud nebude prokázáno, že tento dala, pak jediným logickým závěrem pro státního zástupce je, že bez souhlasu a podpory obviněné by přece rozhodnutí Ing. Michaela Schneidrová sama nevydala. Tyto závěry o podobě souhlasu, pak státní zástupce dovedl k důkazní nouzi v závěrečné řeči do dokonalosti, když uvedl, že i forma obecného souhlasu, tj. neřekla ano ani ne, naplňuje znak úmyslné pomoci k danému trestnému činu.   

[6] Toto je státním zástupcem tvrzeno bez ohledu na to, že:

posouzení souhlasu s vydáním rozhodnutí o zastavení řízení musí vycházet z určitých závěrů, a to:

  1.      že obviněná měla znát skutkový stav týkající se předmětných dvou správních řízení. Není však důkaz, že obviněná tento znala.
  2.      že obviněná měla vědomost o existenci rozdílného právního názoru na způsob rozhodnutí v řízení o nařízení obnovy řízení, tudíž byla schopna posoudit, že inkriminovaná rozhodnutí Ing. Schneidrové měla být v rozporu s výsledky správních řízení. Není důkaz, že tyto byla schopna posoudit.
  3. že obviněná měla mít motiv k tomu, aby podpořila vydání nesprávného rozhodnutí, osobní zájem na tom. Což je důležité pro posouzení tzv. druhého úmyslu dle ustanovení § 329 trestního zákona.

III.

[7] I po ukončení důkazního řízení u hlavního líčení státní zástupce neposílil svoji důkazní pozici a již pro forma ve své závěrečné řeči se drží své ničím nepodložené konstrukce o skutkovém ději, který neprokázal. Nedokázal předložit žádný přímý důkaz, indicie, které předložil, lze vyložit i ve prospěch obviněné Ing. Vitáskové, neboť připouští dvojí výklad.

[8] Dovolím si předat slovo kolegovi obhájci obviněné, který se bude dále zabývat v argumentaci obhajoby již konkrétními důkazy a tyto bude hodnotit, posuzovat v kontextu prokazované viny obviněné.

JUDr. Josef Lžičař

Vážený pane předsedo, vážený senáte Krajského soudu

Po vyjádření k závěrečné řeči státního zástupce se obhajoba Ing. Vitáskové zaměří na skutkový stav věci a na důkazy, z nichž tento stav vyplývá.

Domníváme se, že úvodem je třeba připomenout několik základních zásad, z nichž vychází trestní řád. Důkazní břemeno, tj. povinnost bezezbytku prokázat skutkové okolnosti a vinu obžalované včetně, objektivní a subjektivní stránky leží především na státním zástupci. Pro celé řízení platí zásada presumpce neviny a z ní plynoucí pravidla, zejména pravidlo in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

Nedokázaná vina má týž význam jako prokázaná nevina a v otázkách skutkových je třeba z této základní zásady presumpce neviny vycházet. Pro dokazování u hlavního líčení platí ustanovení § 220 tr. řádu, tj. soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly. Od novely trestního řádu 2001 byl položen důraz na dokazování před soudem, což je v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti a z tohoto důvodu nebudeme dopodrobna rozebírat výpovědi z přípravného řízení a konfrontovat je s tím, co bylo uvedeno v hlavních líčeních.

Přesto však v krátkosti je třeba se zmínit o průběhu vyšetřování. Z celého průběhu řízení je zřejmé a je možno to doložit z celého spisu, že obžalovaná Ing. Vitásková se od počátku zahájení trestního stíhání pokládá za nevinnou a její postavení před soud vnímá jako účelovou snahu o pošpinění její pověsti. Z usnesení o zahájení trestního stíhání a posléze z podané obžaloby se jí klade za vinu, že neinformovala svého podřízeného Mgr. Panáka a v rozporu  s ustanovením § 14 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 500/2004 – správní  řád – když úmyslně  neposoudila možnou podjatost a následné vyloučení z rozhodování Ing. Schneidrovou v předmětné věci a neurčila úřední osobu k rozhodnutí v dané věci. To je jedna část údajného  protiprávního jednání použitá žalobcem (jeden ze skutků).

V dalším skutku je podsouváno obžalované, jak patrno z bodu IV. žaloby, že po obdržení e-mailu z 4.2.2013, blíže  nezjištěnou formou, měla udělit Ing. Schneidrové souhlas s vydáním rozhodnutí o zastavení řízení o nařízení obnovy. Po celou dobu řízení je argumentace obžalované  Ing. Vitáskové stejná a je třeba odkázat na písemná podání, která jsou k dispozici orgánům činným v trestním řízení (stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání, návrh na zastavení trestního stíhání podaný v srpnu 2013, návrh na předběžné projednání obžaloby). Obžalovaná Ing. Vitásková byla ve věci vyslýchána jako svědek a posléze jako obviněná v přípravném řízení i u hlavního líčení. V těchto vyjádřeních dle názoru obhajoby naprosto srozumitelně vysvětlila všechny okolnosti vztahující se k prvé polovině února 2012 i okolnosti, které vnímala po svém nástupu do funkce předsedkyně ERU a vyjadřoval se mimo jiné, jaká situace na úřadě byla.

Z výrokových vět obžaloby je vyvozována trestněprávní odpovědnost, a to ještě – aniž by bylo jakkoli doloženo - v dolózní formě státní zástupce podsouvá obžalované úmysl trestný čin spáchat. Obžalobě po celou dobu řízení zřetelně uniká, že obžalovaná neměla jakoukoliv zákonnou povinnost informovat o důvodných pochybnostech o podjatosti Ing. Michaely Schneidrové svého podřízeného Mgr. Panáka. Státní zástupce neuvádí žádnou právní normu obsaženou v jakémkoliv právním předpisu, o níž by mohl opřít či doložit protiprávní jednání obžalované. Protiprávnost je třeba dokládat, resp. dovozovat vždy z celého správního řádu - pokud není doloženo, že by obžalovaná porušila právní normu – je logické, že se tvrzeného skutku nemohla dopustit. Navíc obžalovaná se ani takového jednání nemohla dopustit, neboť neporušila normu správního práva – to konkrétně ustanovení § 14 odst. 1 a 5 spr. řádu. Žalobci zřejmě uniklo, že tyto  pasáže zákona se na obžalovanou nevztahují. Naopak je zde kogentní ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu, které je třeba bezezbytku respektovat. V obecném a samozřejmě  právním povědomí je správně vnímán pojem protiprávnosti, neboť protiprávnost je podmínkou trestnosti. Pokud tedy zákon stanoví, že ta či ona konkrétní osoba určitou povinnost nemá, pak ji ani nemůže porušit. Při opačné interpretaci, tj. při nerespektování konkrétních  právních ustanovení se může hovořit o svévoli a v zásadě o nerespektování podmínek právního státu. Ani státní zástupce není oprávněn prosazovat libovůli či svévoli  v rozhodování. Tyto připomínky jsou opakovány záměrně, neboť po dobu více jak dvou let je obžalovaná Ing. Vitásková součástí skupiny osob stíhaných pro  závažnou trestnou činnost, s níž nemá nic společného. Bohužel mylná interpretace OČTR obžalované způsobila a dále způsobuje řadu nepříjemností v jejím životě, přičemž je zřejmé a plyne to z gramatické interpretace správních norem, že v případě event. podjatosti byl by osobou rozhodující o vyloučení – představený či nejblíže nadřízený Ing. Schneidrové – Mgr. Panák v inkriminovaném čase místopředseda ERÚ a ředitel sekce legislativně správní. Jednání obžalované, pro které je stíhána, nemůže být trestným činem, poněvadž  nejednala protiprávně a ani neměla záměr či úmysl účastnit se na jakémkoliv jednání, které může být  podřazeno pod ustanovení trestního zákoníku.

Obžalovaná Ing. Vitásková neměla důvod rozhodovat o podjatosti úřední osoby, neboť ex lege takovou  povinnost neměla a bohudíky i NSZ konstatovalo, že odkaz na ustanovení § 14 odst. 3 a 4 správního řádu byl ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání nesprávný. Lze tudíž uzavřít, že jednání obžalované nelze charakterizovat tak, jak po celou dobu argumentuje  státní zástupce – že jednala v rozporu se správním řádem.

Obžalovaná u HL zcela po pravdě uvedla, že jí není známo, jak se zná obžalovaná Schneidrová se Zemkem. Nevěděla to a také patrně neměla žádný důvod po tom pátrat. Neměla důvod monitorovat Schneidrovou, sledovat ji a posléze z toho vyvozovat, jak přistoupí k rozhodování o obnově řízení. Do dnešní doby nebyla schopna určit, jak se znají – z pracovního styku či společenského styku. Opakovaně  odpovídala i na otázky soudu ohledně kontaktů Ing.  Schneidrové a JUDr. Zemka – zaregistrovala pracovní setkání, o kterém věděla a stěží z takového setkání – i společenského může být vyvozována podjatost.

s. 35/HL 2014_06_04 (Vitásková): Zda jsem znala, že se paní Schneidrová zná s panem Zemkem, i při výslechu jsem sdělila, že nevím, do jaké míry se znají. Skutečně jsem to nevěděla a nevím to dodnes. To, že se s ním setkala pracovně, nevím kolikrát, nebo ho vůbec neviděla, to také nevím, a že se s ním setkala společensky, to vím, u toho jsem byla, ale to neznamená, že se znali. Ani já se s panem Zemkem neznám do té míry, že bych si s ním tykala, ani já se s ním neznám tak, abych mohla jen milimetrem způsobit nějakou podjatost. Nějaké pracovní setkání, o kterém jsem věděla, nebo jedno společenské nemůže být důvodem pro podjatost.

Výpověď obžalované Ing. Vitáskové je v souladu s výpovědí Ing. Schneidrové a JUDr. Zemka u hlavního líčení a je iluzorní předpokládat či vyvozovat jakoukoliv podjatost založenou na běžném pracovním i společenském styku.

s. 48/HL 2014_06_03 (Schneidrová): Otázka: Platí tedy, že jste se s panem Zemkem setkala pouze na tom Klubu plynárenských podnikatelů nebo ještě někde jinde?

Odpověď: Ne. Jen na Klubu plynárenských podnikatelů. Jak přišel, byla to Galerie Husa, tak jsem ho uvedla, usadila, tak jako všechny ostatní, kteří přišli, a to bylo všechno.

s. 34/HL 2014_06_12 (JUDr. Zemek): Paní Schneidrová. Pamatuji si ji. Potkal jsem ji jednou, a to byla akce na jaro 2011, Plynárenský klub, a bylo to v galerii bývalého ředitele televize Nova, pana Železného, kde jsem dostal pozvánku, abych se této akce zúčastnil. Na tuto paní si pamatuji, že mě tam uváděla, někde mě tam usadila.

Ot.: Znáte se s paní Ing. Vitáskovou osobně i jinak?

Od.: Viděl jsem ji dvakrát v životě. Nikdy jsme si netykali.

Ot.: Došlo po této schůzce ještě k nějakému kontaktu, byť zprostředkovanému?

Od.: K žádnému.

Z těchto provedených  důkazů (výslechy obžalovaných a svědka Zemka) nelze vůbec konstatovat, že zde byl důvod k vyslovení podjatosti. Ostatně i svědek Panák, o pravdivosti jehož výpovědi lze mít pochybnosti, se k vztahu podjatosti nemohl vyjádřit – popisuje pouze společnou schůzku 24.8.2011, jíž se spolu s obžalovanou a JUDr. Zemkem zúčastnil.

Je absurdní předpokládat, že osoby, které se poznají při společenském  běžném styku se bez dalšího dají pokládat za podjaté. Připustila-li by se domněnka ventilovaná státním zástupcem, soudní či jiná řízení by mohla být zaplevelena námitkami podjatosti. Ostatně judikatura  k tomu přijala velmi logické a rozumné stanovisko v rozsudku pod č. 2906 sp. zn. Afs. 7/2009: Sama skutečnost, že se úřední osoba zná se zástupcem účastníka řízení nebo se zástupcem osoby, na jejíž podnět bylo řízení zahájeno či si s ním dokonce tyká, neznamená, že lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004.

Nelze dobře rozumět argumentaci obžaloby na str. 72 a 73, že Ing. Vitásková „měla dostatek času a příležitostí, aby na možnou podjatost ing. Schneidrové, resp. na její dřívější kontakty s JUDr. Ing. Zemkem zavčas upozornila. Ani proloženě vepsané do obžaloby tvrzení, že „měla  tyto informace možnost sdělit jakékoliv osobě na odboru licencí, zejména však Mgr. Panákovi“ … V zásadě zde nebylo důvodu se namítanou podjatostí tvrzenou pouze státním zástupcem vůbec zabývat. Šlo opět o jednu z domněnek použitých záměrně, aby obžaloba mohla zařadit obžalovanou Ing. Vitáskovou mezi stíhané osoby. Obž. Ing. Vitásková nerozhodovala o podjatosti úřední osoby, neboť ex lege takovou povinnost neměla.  Neměla-li takovou povinnost, nemohla ani porušit základní zásady správního řízení. Obžalovaná Ing. Vitásková nerozhodovala ve správním řízení, neboť žádné nevedla a proto také nemohla způsobit porušení základních zásad správního řízení.

Z uvedeného logicky vyplývá, že pokud obžalovaná Ing. Vitásková nerozhodovala ve správním řízení, že nemůže být odpovědná za jakýkoliv následek – tento ostatně nenastal. Nebylo-li jednání, nemůže být také následek – ten by měl nastat v horizontu 20 let.

Následná argumentace o „prokazatelné vědomosti o zmíněných kontaktech u obžalované“ nemá vůbec oporu v dokazování u hlavního líčení a nevycházela ani z výsledku dokazování v přípravném řízení. Velmi odvážné je tvrzení, že nejde jen o nedbalostní jednání, ale přímo o vůli obž. Vitáskové směřující k vydání nesprávného rozhodnutí ze strany Ing. Schneidrové. Z toho vyvozuje žalobce úmyslnou pomoc k trestnému činu, neboť státní zástupce uzavírá svou úvahu, že jde o doklad o přímé kooperaci obou obviněných. Jde o zaslání konceptu rozhodnutí o zastavení obnovy jednoho z řízení obžalované Ing. Vitáskové (e-mail z 4.2.2012).

Je třeba otevřeně konstatovat, že jde o vyslovení domněnek a fabulací OČTŘ, pro něž chybí konkrétní důkazy. Takové tvrzení by mělo být pochybnost nevzbuzujícím důkazem doloženo a především prokázáno – z hlediska objektivní i subjektivní stránky zažalovaného jednání.

Soud se dle názoru obhajoby musí vypořádat, zda získané e-mailové zprávy z e-mail. schránek (michaelaschneidrova@seznam.cz a a.vitaskova@seznam.cz) byly získány zákonným způsobem a zda je vůbec lze v řízení použít. K tomu pak bude mít poslední část závěrečné řeči kolega Gřivna.

I přes podle našeho názoru nepoužitelné důkazy získané z e-mailové korespondence, obžalovaná opakovaně zdůrazňovala a logicky vysvětlovala, že žádný výslovný souhlas s postupem Ing. Schneidrové nebyl dáván. Byla v pozici předsedkyně Energetického úřadu s právem – to výlučným – rozhodovat jako „druhoinstanční orgán“ – orgán rozhodující o rozkladu.

- s. 32/HL 2014_06_04 (Vitásková):Absolutně odmítám toto tvrzení, které není podloženo, že bych jakkoliv podpořila, chtěla, naznačila, požadovala, navrhovala, aby takovéto rozhodnutí dala. Její e-maily na moji soukromou emailovou schránku, kde toto rozhodnutí mi v návrhu zaslala, jsem nikdy neotevřela a nečetla. Žádný pokyn k tomu, že toto rozhodnutí má vydat, jsem nevydala. Rovněž jsem takovéto rozhodnutí vydat nemohla, protože jsem neznala spis, nevěděla jsem, co je zákonné a co není zákonné. Takže v této oblasti za prvé mi to vůbec nepříslušelo, za druhé jsem nikdy nezasahovala do rozhodování prvního stupně.

- s. 37/HL 2014_06_03 (Schneidrová): Volal jsem jí s tím, že je problém mezi mnou a Mgr. Panákem, že nesouhlasím s rozhodnutím, které mi připravil, že jsem přesvědčená o tom, že musíme počkat, než budeme mít rozhodnutí o spáchaném trestném činu, načež mi ona řekla, že není právník, spis nezná, že mi nemůže poradit. Dne 12.2. jsem odjela do Jihlavy, volala jsem paní předsedkyni, že se s ní potřebuji sejít, protože jsem ještě řešila stavbu dislokovaného pracoviště v Ostravě. Měla jsem pro ni nějaké kachličky, koberce apod., co jsme musely odsouhlasit na stavbu. Mezitím mi řekla, že mluvili s Mgr. Panákem, že se musí vydat rozhodnutí. Řekla jsem jí, že jsem ji na to upozorňovala, bylo to samozřejmě alibisticky, že jsem jí posílala e-mail. Řekla mi, že na čtení soukromých e-mailů nemá prostor a že to budeme řešit s panem Panákem za chvíli.

- s. 48/HL 2014_06_03 (Schneidrová): Ot.: Požadovala po vás Ing. Vitásková nebo někdo jiný, jak máte v této věci o obnově řízení rozhodnout?

Od.: Dostala jsem pouze návrh rozhodnutí zaslaný panem Mgr. Panákem.

Ot.: Požadovala po vás Ing. Vitásková, abyste rozhodla nějak v jiné věci?

Od.: Ne, nikdy.

Je v rozporu s logikou věci, aby jako druhá instance se podílela na rozhodnutí I. stupně. Podsouvání a domnívám se, že záměrné tvrzení, že se souhlasem obžalované je vydáváno rozhodnutí o zastavení obnovy je prachobyčejná  fabulace – smyšlenka. Především k takovému jednání neměla žádný motiv a ještě jako svědkyně se k otázce souhlasu vyjadřovala. Účelovost a snaha dosáhnout stíhání Ing. Vitáskové je patrna z toho, že její svědecká výpověď byla pokládána za nepravdivou. OČTŘ se opírají při konstrukci skutku záměrně vytvořeného o e-mail z 4.2.2012 zaslaný Ing. Schneidrovou. Obžalovaná jasně uvedla, že žádný souhlas k zastavení řízení o obnově nedala a nevydala a s předmětným e-mailem se neseznámila. Pokud bylo argumentováno, že schránka byla užívána, tak je pochopitelné, že přihlášení do emailové schránky neznamená seznámení se s určitým e-mailem a dokonce s jeho přílohou. Je zcela běžné a obvyklé, že celou řadu došlých e-mailů uživatelé – obžalovanou nevyjímaje, si vůbec otevřením nezpřístupní. To se také stalo. Obžalovaná nebyla seznámena s obsahem správního spisu – tento neměla nikdy k dispozici. Sluší se připomenout, že pokud Ing. Schneidrová rozhodla o zastavení obnovy řízení, bylo to její rozhodnutí, bez jakékoliv intervence obžalované, žádosti či doporučení.

Podstatou trestního stíhání je nedoložené a také neprokázané tvrzení, že obžalovaná Ing. Vitásková měla pomoci Ing. Schneidrové k protiprávnímu jednání. Ing. Schneidrová nastoupila do funkce ředitelky Odboru licencí dne 1.12.2011. Její odbor byl zařazen v sekci Legislativně správní pod přímým vedením místopředsedy ERU Mgr Panáka. Schneidrovou řídil Mgr. Panák – jeho povinností bylo řídit a kontrolovat její práci. Byl a mohl také být v častém kontaktu s ní a kdykoliv mohl zasáhnout, poradit vzhledem k svým zkušenostem a v podstatě mohl Schneidrovou vést tak, jak bylo v zájmu organizace. Poněkud bez povšimnutí  zůstalo zjištění, že spisy, resp. materiály k věci se vztahující neměla Schneidrová k dispozici – byly ve skříních u Mgr. Panáka. Mgr. Panák jí mohl kdykoliv věc odebrat a přidělit jiné oprávněné osobě. Jednou z možných osob byl Ing. Vítek, který těsně před nástupem Ing. Vitáskové (1.8.2011) byl údajně 29.7.2011 odvolán z funkce ředitele odboru. Je zvláštní, že ještě v období srpen až říjen se na některých listinkách i ve vztahu k úkonům v soudních řízeních a ve vztahu k vystavovaným licencím podepisuje jako ředitel odboru. Zavdává to příčinu ke spekulacím, zda byl skutečně odvolán k datu 29.7.2011 – zda nedošlo k dodatečnému odvolání starým vedením – právě proto, aby veškerá odpovědnost byla přičtena novému vedení. Proč Mgr. Panák i Mgr. Vítek nekonali od 1.1.2011 vůbec OČTŘ nezajímalo. Nejpozději od září 2011 (po výslechu Čimpery) měla tehdejší úředně oprávněná osoba, kterou nebyla ani jedna z obžalovaných, kompletní spis nezbytný pro rozhodnutí o nařízení obnovy řízení, přesto rozhodnutí neučinila.

Faktem je, že obžalovaná spolu s obhajobou v průběhu přípravného řízení vznášela připomínky včetně žádosti o výkon dohledu k NSZ, nebylo však připomínkám vyhověno.  Domníváme se, že obžalovaná měla zcela odůvodněný pocit, že její trestní stíhání je snahou  o profesní likvidaci a že orgány činné v trestním řízení  nepostupují objektivně – neobstarávaly důkazy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. Jistou zaujatost je možné vystopovat i v podané obžalobě – zejména v odůvodnění na str. 72 a následující. S námitkami ve vztahu k osobě Mgr. Panáka se dozorující státní zástupce vypořádává tak, aby bylo zřejmé, že Mgr. Panák se ničeho nedopustil ať aktivním konáním či opomenutím. Není třeba rozebírat činnost Mgr. Panáka i jeho vědomost o stavu elektráren. Kdo jiný mohl mít lepší informace než místopředseda  ERU působící na úřadě už v době, kdy se rozhoduje o licencích. Z odůvodnění obžaloby vztahující se k obžalované je patrno, že její svědeckou výpověď pokládá státní zástupce za lživou (str. 76 obžaloby), čímž hodlal navodit situaci či ovlivnit soud, že jde o nevěrohodnou osobu.

Je věcí názoru - měl by být však něčím věrohodným podložen – pokud zpochybňuje obžalovanou jako zastánkyni důrazného postupu vůči solárním baronům. Nelze se ubránit pocitu, že i v obžalobě se státní zástupce velmi snažil vykreslit Ing. Vitáskovou v negativním světle. Hodlal již soudu imputovat myšlenku státního zastupitelství, že obžalovaná je nevěrohodná.

Obžalovaná nastupuje na rizikový úřad s cílem napravit pošramocenou pověst úřadu v souvislosti  s licencemi, které byly či mohly být vydány k 31.12.2010 neoprávněně. Věděla v důsledku činnosti předchozího  vedení ERU a posléze i nekonání některých pracovníků včetně Mgr. Panáka, že ERU je vystaven kritice i reálnému poškození. Jako předsedkyně ERU nemohla být seznámena s případy, o nichž bylo rozhodováno 8 měsíců před jejím nástupem a konstatovat jednoznačně, kdy bylo rozhodnuto správně či nikoli při dobré vůli nešlo. Sama nikdy nepreferovala určitou formu rozhodnutí, žádala vždy, aby bylo rozhodnuto podle zákona a aby ERU nebyl vystaven poškození. Vždy se snažila postupovat, a to je i v současné době tak, aby to bylo v souladu s právními předpisy a s péčí řádného hospodáře. Tak tomu bylo i v projednávaných případech.

V tomto závěrečném shrnutí se nezabýváme okolnostmi oprávněnosti a správnosti rozhodnutí o vydání licencí k 31.12.2010. Nezabýváme se ani postavením či důkazy vztahující se k obžalované Ing. Schneidrové. Přesto však na některé obecné závěry a hodnocení důkazní situace, tak jak o ní hovořili ostatní obhájci, můžeme odkázat.

doc. JUDr. Bc. PhDr. Tomáš Gřivna

Vážený pane předsedo, vážený senáte Krajského soudu

V poslední části závěrečné řeči zbývá vyjádřit se k některým právním otázkám.

Nejprve k již nastíněné otázce procesní použitelnosti důkazů získaného z e-mailové korespondence a z nich odvozených dalších důkazů jako tzv. plodů z otráveného stromu.

Trestní řízení je ovládáno zásadou zákonného procesu (§ 2 odst. 1 TŘ, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny-tzv. enumerace státních pretenzí, neboli veřejnou moc je možné uplatňovat jen v případech a způsobem, který zákon stanoví). Řízení musí probíhat podle zákona a způsobem v zákoně uvedeným. Teorie, následovaná praxí, již delší dobu rozlišuje mezi absolutně a relativně neúčinnými důkazy. Mezi základní kritéria zákonnosti patří i to, zdali byl důkaz opatřen a proveden způsobem, který stanoví zákon. Soud se dle názoru obhajoby musí vypořádat, zda získané e-mailové zprávy z e-mailových schránek (michaelaschneidrova@seznam.cz a a.vitaskova@seznam.cz) byly získány zákonným způsobem a zda je vůbec lze v řízení použít. Obhajoba je přesvědčena, že jde o důkaz získaný nezákonným způsobem, který způsobuje absolutní neúčinnost takto získaného důkazu. A to z těchto důvodů:

  • e-mailová pošta je jednou z forem elektronické komunikace i ve smyslu ZEK[1], byť tento její vymezení neobsahuje. Splňuje totiž kritéria služby uskutečňované v sítí elektronických komunikací, v rámci které dochází k přenosu zpráv, které lze považovat za elektronickou poštu ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů, jsou i e-mailové zprávy mezi odesílatelem a příjemcem přenášeny v sítích elektronických komunikací. S ohledem na jejich obdobný charakter jim musí prospívat ústavní ochrana v souladu s článkem 7 odst. 1, článkem 10 odst. 1, 2, 3 a článkem 13 Listiny základních práv a svobod a článkem 8 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, prolomitelná jen na základě zákona. Obsah e-mailové schránky uživatele je přitom odvislý výlučně od vůle uživatele. Sama e-mailová schránka má fakticky charakter virtuálního soukromého prostoru (quasi datového internetového úložiště) a její provoz je realizován v souladu se smluvními podmínkami mezi uživatelem a poskytovatelem této služby. Poskytovatel služby zajišťující přenos zpráv do e-mailové schránky a z ní, který může, ale nemusí být podnikatelem podle § 8 odst. 2 ZEK, není podle žádného zákonného ustanovení oprávněn uchovávat a jinému poskytovat obsah přenesených e-mailových zpráv. Orgány činné v trestním řádu se proto nemohou po poskytovateli domáhat obsahu e-mailových zpráv postupem podle § 8 odst. 1 trestního řádu, které neobsahuje zákonnou úpravu (licenci) umožňující prolomení ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, vztahujícího se i na obsah e-mailové schránky. Rovněž ani na základě soudního příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a trestního řádu, který je použitelný jen ke zjištění provozních a lokalizačních údajů ve smyslu ZEK. Tento názor je závazným názorem Nejvyššího státního zastupitelství, publikovaný pod č. 1/2015 (sp.zn. 1 SL 760/2014) ve Sbírce výkladových stanovisek dne 26. ledna 2015.
  • I kdyby bylo připuštěno, že pro zjištění obsahu e-mailové komunikace lze aplikovat         § 88a, pak je třeba zdůraznit, že v době vydání příkazu podle § 88a TrŘ (5. září 2012) byl Ústavním soudem ČR zrušen § 97 odst. 3 a 4 ZEK a navazující vyhláška č. 485/2005 Sb. (účinky zrušení od 12. 4. 2011), a to až do 30. září 2012, resp. 1. listopadu 2012 (zákon č. 273/2012 Sb., účinný od 30. 9. 2012; vyhláška č. 357/2012, účinná od 1. 11. 2012). Poskytovatel e-mailové schránky, společnost Seznam.cz, a.s. neměla v tomto období zákonný podklad pro uchovávání  a poskytování obsahu e-mailové pošty. K tomu viz podrobný rozbor, který obž.  Ing. Vitásková již založila do spisu.

Jednání obžalované je kvalifikováno jako pomoc k zneužití pravomoci úřední osoby dílem dokonaného – dílem ve stadiu pokusu. Předpokladem aplikace ustanovení o účastenství ve formě pomoci je mimo jiné i požadavek akcesority, tedy, že se hlavní pachatel o trestný čin, ke kterému pomoc směřovala, alespoň pokusil. Bez této podmínky není trestní odpovědnost účastníka. Proto by muselo být prokázáno, že obž. Schneidrová úmyslně vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu za podmínek v ustanovení § 329 tr. zák., resp. že se o to alespoň pokusila.

Dále musí být prokázána úmyslná podpora pachatele trestného činu. Jakou pomocí měla přispět obžalovaná Ing. Vitásková ke spáchání trestného činu Ing. Schneidrovou, když nevydala pokyn v tom směru, jak má být rozhodnuto?

Jako repliku k závěrečné řeči státního zástupce bych rád uvedl, že státní zástupce sice používá teoreticky správně právní závěry, avšak aplikuje je na případy, na které nedopadají. To se týká např. i odkazu na povinnost loajality jako komponenty péče řádného hospodáře (reakce na str. 17-18 písemné verze závěrečné řeči státního zástupce), neboť péče řádného hospodáře je spojena s péčí o svěřený majetek a tedy hospodárné nakládání s tímto majetkem a nikoliv na vrchnostenské rozhodování o právech a povinnostech nepodřízených subjektů v rámci správního řízení. Kdyby tedy obžalovaná Vitásková rozhodovala např. o koupi automobilu nebo prodeji movitých věcí, nebo nemovitostí, nebo majetkově zavazovala ERÚ, pak by se aplikovala pravidla o péči řádného hospodáře. V posuzovaném případě šlo o rozhodování týkající se udělení licence. Tedy zmiňované vrchnostenské rozhodování, kde se uplatní pravidla správního řádu a správní řád normuje otázku střetu zájmu v ustanoveních o vyloučení pro podjatost (blíže k podjatosti viz závěrečná řeč Dr. Lžičaře).

Obdobně úvahy o zavinění jsou sice správné, ale jsou aplikovány neadekvátně a irelevantně posuzované situaci. Dovozuje-li státní zástupce úmyslnou formu zavinění (reakce na str. 13-17 písemné verze závěrečné řeči státního zástupce), měl by mít na paměti nejprve otázku protiprávnosti. Pokud obžalovaná Vitásková jako předsedkyně ERÚ nemohla (nesměla) zasahovat do činnosti orgánů prvého stupně, je zcela irelevantní, jestli byla srozuměna s čím či oním výsledkem rozhodnutí prvostupňového orgánu (přičemž obžalovaná popírá, že by věděla, jak chce obžalovaná Schneidrová rozhodnout). Ze své pozice předsedkyně musí totiž zasáhnout až v rámci opravného řízení - viz závěrečná řeč Dr. Čapčucha k obecnému souhlasu. Pokud státní zástupce hovoří o nedbalosti (reakce na str. 18-19 písemné verze závěrečné řeči státního zástupce), měl by se především zabývat tím, jakým způsobem bylo porušeno objektivní kritérium míry opatrnosti, tedy jaká zde byla povinnost plynoucí ze zákona. Jak jsem již uvedl, obžalovaná Vitásková neměla žádnou povinnost upozornit na střet zájmů (nehledě na to, že žádný střet zájmů zde nebyl, jak již rozebral Dr. Lžičař).

Stručně zrekapitulujeme – skutků uvedených v obžalobě se nedopustila – jediné co lze připustit je, že dala pokyn k vydání rozhodnutí. Jaké rozhodnutí bude vydáno, nevěděla a ani vědět nemohla. Není pochyb o tom, že použití kvalifikace pomoci vyžaduje i bezpečné prokázání subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě úmyslu.

Žalobce především vůbec neprokázal ničeho z objektivní stránky trestného činu, obžalovaná dokonce nejednala ani protiprávně. Při absenci naplnění objektivní stránky a protiprávnosti, což by pro zprošťující rozsudek samo o sobě postačovalo, dodáváme, že žalobce neprokázal ani zavinění ve formě úmyslu, který je nezbytný pro kvalifikaci pomoci.

Z těchto důvodů má obhajoba za to, že se skutek, který je naší klientce kladen obžalobou za vinu, nestal. Proto je na místě obžalovanou podle § 226 písm. a) tr. řádu obžaloby zprostit.

V Brně dne 9.12.2015

JUDr. Pavel Čapčuch

JUDr. Josef Lžičar

doc. JUDr. Bc. PhDr. Tomáš Gřivna