Zdeněk Jemelík, Štvanice na Alenu Vitáskovou nekončí

Okresní soud v Jihlavě senátem Zdeňka Chalupy uzavřel dne 21.listopadu 2018 nepravomocným rozsudkem jednu etapu trestního stíhání bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu. Uložil jí trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Vyhrotil tak do krajnosti rozpor mezi oceněním její práce v úřadě udělením státního vyznamenání a hodnocením jejího jednání ve prospěch svěřeného úřadu žalobcem.

Jednání se konalo v nepřítomnosti paní obžalované, která požádala soud předem, aby jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Obhájce a žalobce za sebe poslali substituty. Všichni tři tím nic nepokazili, pouze novináře nepotěšili.

Senátu Zdeňka Chalupy nelze upřít řemeslnou poctivost. V odůvodnění rozsudku, jehož vyhlášení trvalo zhruba hodinu,  se pečlivě vypořádal se všemi argumenty žalobce i obhajoby. Žalobci vyhověl jen částečně, ale  s obhajobou naložil stejně. Nikdo tedy není úplně spokojen, což bude mít své následky: zástupce obhájce se odvolal na místě s tím, že odvolání doplní písemně až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku, zástupce žalobce si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Budu překvapen, pokud se Kamil Špelda neodvolá, i když si jako laik myslím, že by se měl smířit s částečnou porážkou a odvolání se vzdát.

Soud svým rozhodováním především nepřekročil hranici mezi právním pozitivismem (tedy formální stránkou věci) a zdravým selským rozumem, když trval na tom, že Alena Vitásková neměla nadřadit potřebnost obsazení funkce místopředsedkyně ERÚ nad uposlechnutí příkazu zákona o kvalifikačních podmínkách pro přijetí dané funkce a navíc si měla údaje uchazečky o praxi pečlivě prověřit. Renata Vesecká formálně neměla podle žalobce a soudu dostatečnou kvalifikaci pro výkon funkce místopředsedkyně ERÚ. Soud ale připustil, že ji paní obžalovaná mohla jmenovat  ředitelkou  sekce. V tom případě by dělala stejnou práci za nepatrně nižší plat. Rozdíly v kvalifikační náročnosti obou funkcí jsou sice nesmírné, ale pouze formální: pro výkon funkce místopředsedkyně měla mít nejméně sedmiletou praxi v energetice, jako ředitelka sekce praxi nepotřebovala. Představa, že právnička, která vyhověla kvalifikačním nárokům výjimečné funkce nejvyššího státního zástupce, není způsobilá k výkonu funkce nesrovnatelně méně významné a náročné, mi jako laikovi připadá až směšná, byť má oporu v zákoně. Z praktického hlediska, vzhledem k projeveným myšlenkovým postupům žalobce Kamila Špeldy ale lpění soudu na formální stránce věci není tak škodlivé, jak by se mohlo zdát: kdyby soud paní obžalovanou zprostil viny, žalobce by se jistě odvolal a nežádoucí účinek vyvolání pokračování řízení by se stejně dostavil.

V každém případě si soud vedl rozumněji než žalobce. Jednání paní obžalované nevyhodnotil jako zločin, ale pouze jako přečin, spáchaný v nepřímém úmyslu, připustil potřebnost obsazení funkce místopředsedy ERÚ a nepřistoupil na kuriózní názor žalobce, že vyplacením mzdy Renatě Vesecké vznikla státu škoda, protože její pracovní úkony byly vzhledem k její nedostatečné kvalifikaci nicotné. Aspoň ve věci náhrady škody se přidržel zdravého selského rozumu: domyšleno do důsledků uhrazení domnělé škody Alenou Vitáskovou by znamenalo, že by poskytla státu skvostný dar v podobě pro něj bezplatné hodnotné práce Renaty Vesecké.

Spor mezi žalobcem a obhajobou se tak přenesl do vyššího patra, tedy do odvolacího řízení. Bude jistě zajímavé sledovat, jakou váhu bude odvolací soud přikládat subjektivní stránce domnělého přečinu paní obžalované a jak ocení snahu soudu prvního stupně opírat se o důvodovou zprávu k novému energetickému zákonu, v době „páchání“ dosud neplatného. V té souvislosti by stálo za zamyšlení, zda tvůrce starého i nového energetického zákona mohl a měl ve svých úvahách přihlížet k možnosti, že se objeví právnička, jež během své kariéry dosáhla na jednu z nejvyšších met, kterou může právník ve svém životě dosáhnout, a ve snaze pomoci přijme nabídku funkce, která je ve srovnání  s jejím bývalým postavením podřadná. Podnětem k zamyšlení je i soudem odmítnutá námitka obhajoby nedbání subsidiarity trestního práva, jehož použití má být posledním řešením: přednostní právo na projev nespokojenosti s jednáním Aleny Vitáskové měl prezident republiky, který zcela jistě její činnost ve funkci předsedkyně ERÚ sledoval a měl právo ji potrestat odvoláním z funkce. Neodvolal ji, stavěl se za ni a udělil jí státní vyznamenání.

Alena Vitásková se tedy nedočkala vytouženého klidu a nám divákům nezbývá než ji podporovat  v další cestě kalvárií trestního procesu.