Z ERÚ vyšlehly blesky, ale vzápětí nad ním zahřmělo

20.05.2016 | Zdeněk Jemelík

Shodou okolností se v těchto dnech v mediálním prostoru sesypalo krupobití výtek na orgány činné v trestním řízení, z nichž vydatná porce padla na hlavu Aleše Novotného, soudce a předsedu Soudcovské rady Krajského soudu v Brně. Ke spouštěcím okolnostem smršti patří především ústavní nález z 19.dubna 2016, jímž Ústavní soud vypálil cejch protiústavnosti konání žalobců, kteří v přípravném řízení předkládali své věci k rozhodnutí soudům, dle tresního řádu místně nepříslušným. Výtka protiústavnosti ze souvislosti padá i na soudce, kteří zpupným žalobcům vycházeli vstříc. Další je zveřejnění podezření na porušování ústavního principu neodejmutelnosti zákonného soudce na Krajském soudu v Brně a posléze zpráva o smrti Martina Nováka, který neunesl trest, uložený právě senátem Aleše Novotného, byť zmírněný Vrchním soudem v Olomouci z původních patnácti let odnětí svobody na “pouhých” šest.

Šokující odhalení rozbouřila atmosféru v mediálním prostoru. Na to citlivě zareagovala svoláním tiskové konference na den 18. května 2016  Alena Vitásková, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, nepravomocně odsouzená senátem Aleše Novotného k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců a čelící u Okresního soudu v Jihlavě obžalobě jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Na konferenci kromě ní vystoupili právní odborníci: právě Renata Vesecká, dnes ředitelka odboru druhostupňového řízení ERÚ, a advokát – specialista na ústavní právo Zdeněk Koudelka.

Zájemci najdou souhrnnou informaci o konferenci včetně jejího zvukového záznamu na internetových stránkách paní předsedkyně.  Akce měla silný mediální ohlas, jenž se časově prolínal s odezvou na nezákonnosti v procesu proti Shahramu Abdullahovi Zadehovi a na výše zmíněnou smrt Martina Nováka, rovněž souzených senátem Aleše Novotného. Po věcné stránce však ve vztahu k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové nepřinesla mnoho nového. S většinou přednesených zpráv se veřejnost postupně seznamovala při různých příležitostech již od r.2014. Mám na mysli nesnesitelné průtahy v řízení u Krajského soudu v Brně, zneužití místně nepříslušného soudu v přípravném řízení, jež mu předcházelo, dále nadbytečné zastrašovací demonstrace policejní síly od vyvlečení z pracoviště drobné Michaely Schneidrové, spoutané v “medvědech”, až  po razii v prostorách ERÚ, kam si oficiálně přišlo pro jedinou listinu třicet policistů, a posléze podezření na místní nepříslušnost Okresního soudu v Jihlavě, k němuž se dříve nebo později závazně vyjádří Ústavní soud na základě ústavní stížnosti z r.2015. Novinkou jsou pouze zprávy o nepravostech při sestavování senátů a při přidělování případů senátu Aleše Novotného u Krajského soudu v Brně. Tyto poznatky jsou čerstvé, dopracovaly se k nim nezávisle na sobě ve stejnou dobu kolektivy obhájců Aleny Vitáskové a Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. a někteří novináři a možná dopadají na desítky rozsudků, vyhlášených u tohoto soudu. V diskusní  části se účastníci okrajově dověděli o kárných podnětech proti soudci Aleši Novotnému a o výzvách, aby se pro podjatost vyloučil z řízení, ale nevěnovali tomu pozornost.

V tomto směru  se konference zaměřila na  zneužití státní moci pouze v procesním řízení kauz, nikoli na výtky nespravedlivosti rozsudku nad Alenou Vitáskovou a její spoluobžalovanou podřízenou Michaelou Schneidrovou, či na absurdnost jihlavské obžaloby. Nedošlo tak na zpochybnění rozhodovací nezávislosti soudů.

Význam konference spočívá v tom, že Alena Vitásková v úvodním vystoupení sice vyslala k předsedovi  senátu Aleši Novotnému blesk s výzvou k resignaci, ale současně posunula svůj individuální příběh do prostoru veřejného zájmu jeho propojením s porušováním nezávislosti a obecného chodu Energetického regulačního úřadu a s obecným ohrožováním ústavních práv účastníků mnoha trestních řízení. Je to zřejmé ze způsobu, jakým uvedla výzvu k resignaci  Aleše Novotného. Nejdříve přednesla otřesné údaje o průtazích při vydání rozsudku: zákon připouští třídenní odročení na vyhlášení rozsudku, ale Aleš Novotný si dopřál 73 dnů, v tom Vánoce a novoroční svátky; na písemné vyhotovení rozsudku dává zákon v tomto případě 20 dní, ale od 22.února 2016 již uplynul mnohem delší čas a rozsudek stále ještě nebyl doručen. Netuším, zda jde o projev špatné organizace práce soudce, jeho liknavost či sadistický záměr psychicky týrat obžalované dlouhým čekáním, ale mám důvod se domnívat, že počínání pana soudce “posvětil” blahovolným souhlasem předseda soudu. Tento zásah do jejích individuálních práv obžalované však Alena Vitásková jako motiv výzvy k resignaci výslovně vyloučila a obrátila  pozornost veřejnosti k narušování chodu úřadu a k porušování ústavních práv, ke kterému došlo nejen v jejím, ale i v desítkách dalších případů. Jsou mezi nimi i prohřešky soudce Aleše Novotného.

S nezávislostí ERÚ si policie a státní zastupitelství  skutečně nelámou hlavu a zasahují nepřiměřeně nejen do osudů jednotlivců, ale i do chodu úřadu jako instituce. Některé zásahy mají povahu zastrašování. Předvádění Michaely Schneidrové, spoutané v  “medvědech”, speciálně přizpůsobených pro její útlou postavu, jistě zanechalo nesmazatelnou stopu nejen v její mysli, ale také v paměti spolupracovníků, přinucených k přihlížení: to, čeho se policie beztrestně dopustila na jedné de iure nevinné osobě, může zítra postihnout kohokoli z nás, pokud se někdo z mocných neprobudí a neučiní přítrž nadužívání policejního násilí. Razie desítek policistů, beztrestně narušujících chod ústředního orgánu státní moci, vstupujících do objektů bez ohledu na to, jaká jednání právě probíhají, “pytlujících” listiny a stahujících digitální data z počítačů úředníků, jejichž potřebnost pro dané vyšetřování by patrně prokazovali jen s obtížemi a nejspíš by ji ani neprokázali, jsou výstrahou pro všechny další úřadovny, jiné provozovny, ba i domácnosti. Obtížné a přímo rozpočet úřadu zatěžující jsou opakované nároky policie  na čas úředníků: od začátku vyšetřování “odpracovali” úředníci nezávislého ERÚ za peníze daňových poplatníků stovky hodin podáváním vysvětlení či přípravou listinných důkazů, v některých případech vyžadovaných opakovaně. Neuposlechnutí neodůvodněné výzvy k vydání listiny, obsahující zákonem chráněná osobní data, mělo za následek razii třiceti policistů:zákonem chráněná nezávislost úřadu končí tam, kde začíná libovůle orgánů trestního řízení a nikdo se neptá, kolik stojí vyslání třiceti policistů pro jeden list papíru. Obtěžování pokračovalo i po sdělení  obvinění proti Aleně Vitáskové, i po podání obžaloby: působí to dojmem, že policie hledá, z čeho dalšího by ji ještě mohla obvinit.

Orgány činné v trestním řízení znevažují i výsadní postavení ERÚ ve správním řízení v energetice, čímž popírají zásadu subsidiarity trestního práva. Policisté a státní zástupci věří, že přeslabikováním trestního řádu a trestního zákoníku nabyli neomyslnost v posuzování správních rozhodnutí specializovaných úředníků. Bezhlavě kriminalizují rozhodnutí, která jsou někdy skutečně chybná, jindy správná, aniž by uvážili, že ani chybný administrativní úkon nemusí nutně být trestným činem, chybí-li k němu motiv a úmysl škodit, čili není-li naplněna t.zv. subjektivní stránka trestného činu.  

Příkladem, vhodným k úvahám o subjektivní stránce činů je právě případ stíhání úředníc ERÚ kvůli vydání a následnému neodebrání licencí dvěma elektrárnám, vlastněným rodinným klanem “slováckého miliardáře” Zdeňka Zemka. Jejich další osud může ovlivnit rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20.května 2016 o odebrání zmíněných licencí. Vykukové, kteří nastavili pravidla tunelování veřejných i soukromých zdrojů nadměrnou podporou fotovoltaických elektráren, mají vyděláno, jsou “vysmátí”, někteří jsou asi spolumajiteli subvencovaných elektráren,  ale nástroje trestního práva na ně nedosáhnou. V klidu jsou i ti, kteří na podzim r. 2010 dostali desítky investorů do infarktových situací rozhodnutím o snížení  podpory pro elektrárny, které získají licenci a zahájí dodávky energie až po 1. lednu 2011. Před soudem ale stojí dvě úřednice, z nichž jedna vydala dvě licence na provoz elektráren a druhá, která o dva roky později zabránila jejich odebrání. Není sporu o tom, že podsunutí padělaného dokumentu povolující úřednici ERÚ bylo trestuhodným skutkem. Dopustila se ale úřednice skutečně trestného činu tím, že nerozeznala padělek od jeho předlohy ? A dopustila se zločinu úřednice, která o dva roky později znemožnila odebrání licencí, aby ochránila stát před možnou prohrou v miliardové arbitáži, která by následovala? Zejména: kdo způsobil větší škodu – dvě úřednice, které umožnily majitelům provozovat elektrárny, na nichž v den vydání licencí byly nedodělky za zanedbatelných pár desítek tisíc korun, nebo státní zástupci a soudci, kteří svým formalistickým rozhodnutím  nejspíš přivedou ke krachu firmu, jež v projektu utopila více než miliardu Kč, nebude způsobilá splatit úvěr a pošle na dlažbu několik tisíc zaměstnanců?    

Sami soudci a státní zástupci  jsou chráněni před následky svých chybných a často až zločinných rozhodnutí zásadou, že v zájmu ochrany jejich rozhodovací nezávislosti nesmí být trestáni za použití nesprávného právního výkladu věci, nemluvě o tom, že jsou chráněni před regresní spoluúčastí na odškodnění, vypláceném státem za jejich chybná rozhodnutí. Příklad: státní zástupce Jiří Kadlec, který nechal nezákonně zatknout Shahrama Abdullaha Zadeha na dvoře věznice v okamžiku propuštění z vazby po 22 měsících a po složení rekordní kauce, nebude patrně potrestán, i když jeho nadřízený nesdílí právní názor, který ho vedl k zvrhlému rozhodnutí.

Ale nezákonné a protiústavní postupy, odhalené právníky ERÚ jako instituce a Aleny Vitáskové jako obviněné, se vyskytují v nesčíslných dalších kauzách. Jenže většina účastníků trestního řízení nemá zkušenosti a odvahu špičkové manažerky, ani možnost obklopit se štábem kvalitních obhájců jako Alena Vitásková, proto se ani nemůže proti libovůli bránit. V tomto směru je tvrdošíjnost a bojovnost  předsedkyně ERÚ větším přinosem pro její úřad a hlavně pro tisíce bezbranných obětí justice, než pro ni samu. Možná to neví, ale naplňuje Masarykovu zásadu, že zlu se má odporovat vždy a všude, třeba i mečem.