Rozpaky soudce Novotného

23.05.2016 | Zdeněk Jemelík

V období od 24. května do 9.června 2016 mělo u Krajského soudu v Brně  proběhnout devět stání hlavního líčení v kauze Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. Ráno v pondělí 23. května 2016 se ale v kancelářích obhájců rozdrnčely telefony se zprávou, že se všechna květnová a červnová stání ruší a pokračovat se bude až v září r.2016. Soud  tak zřejmě reagoval na záplavu stížností, z nichž veřejnosti jsou známy hlavně pochybnosti o zákonnosti způsobu sestavení senátu Aleše Novotného v kauzách Vladimír Čimpera & spol. (alias „kauza Vitásková“) a Shahram Abdullah Zadeh & spol. a o porušení zákona při přidělení zmíněných kauz právě tomuto senátu. Rušením hlavního líčení soud projevil nezbytnou opatrnost: potvrdí-li se domněnky obhájců, že při přidělení obou kauz senátu Aleše Novotného a při výběru přísedících do jeho senátu došlo k porušení zákona, vše, co dosud soud vykonal, by přišlo nazmar

Obhájci a někteří novináři získali informace, vedoucí k vyvolání poplachu, využitím možností, daných zákonem o svobodném přístupu k informacím, a získali je přímo od soudu. Jejich poznatky ovšem zpochybňují zákonnost i celé řady dalších procesů, souzených senátem Aleše Novotného, v nichž se ale  obhájci k prověření zákonnosti přidělení věci senátu a sestavení  senátu sami nedopracovali.

 

Ověřováním správnosti závěrů obhájců z obou zmíněných kauz se nyní zabývá ministerstvo spravedlnosti, jehož šéf se v nedělních Otázkách Václava Moravce předběžně vyjádřil, že ve věci sestavování senátu se patrně jedná o planý poplach. Je docela dobře možné, že právnicky nevzdělaní kontroloři ministerstva, vycvičení za působení v pochybných orgánech protiprávního režimu, s pomocí nějaké formalistické slovní ekvilibristiky vyrobí stanovisko, které napadené postupy brněnského soudu prohlásí za zákonné. Výkladové stanovisko ministerstva ale není právně závazné, takže není vyloučeno, že bez ohledu na ně se zvedne vlna právních úkonů, směřujících k zrušení dříve vydaných rozsudků jako rozhodnutí nezákonného soudce. Vlna by mohla dorazit až k Ústavnímu soudu a teprve jeho rozhodnutí by závazně určilo, zda byl poplach skutečně planý. Ať už to dopadne jakkoli, na Krajském soudu v Brně v nejlepším případě ulpí podezření, že v určitém období jeho fungování měl v některých agendách značný nepořádek. Oprávněně to sníží jeho důvěryhodnost.

 

Námitky proti způsobu přidělování věcí senátům a proti způsobu výběru přísedících jsou sice nástrojem ochrany ústavních práv obviněných, ale z praktického hlediska jsou ryze formalistické: za předpokladu, že soudce je slušný člověk, který rozumí svému řemeslu a je vůči stranám důsledně nestranný, by nemělo smysl příliš se zamýšlet nad tím, jak k té které kauze přišel. Obhájci obou skupin obžalovaných ale uplatňují vůči jednání soudce Aleše Novotného řadu dalších výhrad, které se mimo jiné promítly do několika výzev k vyloučení pro podjatost. Ponechám stranou oprávněné stížnosti Shahrama Abdullaha Zadeha na šikanózní režii procesu, kterou ho soudce vyloučil z účasti při výsleších spoluobžalovaných a znemožnil mu tak bližší poznání lidí, s nimiž měl páchat trestnou činnost, vzal mu možnost klást jim bezprostředně otázky a vyjadřovat se „za čerstva“ k jejich výpovědím (porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení): můžeme si myslet cokoli o neetičnosti postupu soudu, ale obhajoba dosud nenašla a asi ani nenajde formálně právní nástroje, jimiž by soud přiměla ke změně chování. Vážnější je stížnost jednoho ze spoluobžalovaných na přístup soudce k oznámení, že jej policie pod záštitou státního zástupce vydíráním nutila ke křivému svědectví proti obž. Zadehovi. Podle stěžovatele policisté již tehdy věděli, že případ bude soudit Aleš Novotný. Soudce měl zřejmě povinnost postoupit informaci Generální inspekci bezpečnostních sborů, ale oznámení pouze založil do spisu. K jeho cti nesvědčí ani skutečnost, že přijal obžalobu, v které hlavním důkazem o Zadehově vině je svědectví „spolupracujícího svědka“ (institut pro trestní řád neznámý), zřejmého významného spolupachatele, který vyměnil údajně usvědčující svědectví za předem zaručenou beztrestnost. Policie „spolupracujícímu svědkovi“ ani nesdělila  obvinění a státní zástupci její postup (z mého pohledu laika nezákonný) schvalují. Soubor pochybení rozšířil pan soudce při ústním vyhlášení rozsudku bezdůvodným útokem na osobní důstojnost obž. Aleny Vitáskové a zpochybněním své znalosti trestního spisu.

 

Nepominutelný je pak zejména jeho sklon nedodržovat zákonné lhůty časového průběhu řízení. Tuto okolnost považuji za zvlášť významnou, protože bezdůvodné protahování řízení prodlužuje stresový stav obviněných a má tak povahu sadistického týrání časem. Tak v případě kauzy Aleny Vitáskové využil Aleš Novotný možnosti odročit hlavní líčení za účelem přípravy rozsudku. Zákon mu dal prostor tří dnů, ale ve skutečnosti si vzal 73 dnů. Opakovaně v jeho praxi dochází k překračování  zákonných lhůt doručení písemného vyhotovení rozhodutí. Tak ve vazebním řízení se Shahramem Abdullahem Zadehem překročil lhůtu pětináobně, v jiné kauze nechal obžalované čekat na rozsudek místo dvaceti dnů déle než devět měsíců a dosud neohraničené průtahy nastaly v kauze Aleny Vitáskové: závěrečné řeči dozněly 11.prosince 2015, rozsudek byl vyhlášen až 22. února 2016 a jeho písemné vyhotovení dosud nebylo  doručeno. Ze srovnání s jinými případy usuzuji, že kdyby se našel kárný žalobce, kterého by stavovská solidarita nezaslepila, kárný soud by nejspíš pana soudce odsoudil aspoň ke snížení platu.

 

Kvůli průtahům v řízení a podezření na nezákonnost přidělení věci právě soudci Aleši Novotnému a s přihlédnutím k pochybnostem o zákonnosti sestavení  jeho senátu jej Alena Vitásková otevřeně vyzvala k resignaci na funkci soudce Paní obžalovaná netušila, že mu možná dává dobrou radu: resignace je jediná spolehlivá ochrana proti odsouzení kárným soudem.

 

Nabízí se otázka, zda soudce, který byl vystaven takovému mediálnímu tlaku jako v posledních dnech Aleš Novotný, může zůstat nestranným soudcem pro obžalované, jejichž obhájci vytáhli na světlo jeho skutečné či domnělé nepřístojnosti a vyvolali tak masivní zájem medií. V zájmu zachování čistoty řízení by zřejmě udělal dobře, kdyby se z obou kauz vyloučil. Protože průtahy v pořizování písemných vyhotovení rozsudků mu opakovaně povolil předseda soudu Milan Bořek a nese tak spoluodpovědnost, měl by se vyloučit celý krajský soud, též z důvodu poškození důvěryhodnosti, o němž jsem se zmínil výše.

 

Hlubší problém nacházím jako laik v kauze Shahrama Abdullaha Zadeha. Ve světle závěrů pléna Ústavního soudu z 19. dubna 2016 se potvrzuje správnost mého názoru z prosince r.2014, že Okresní soud ve Znojmě, který  do jeho věci zasahoval ve fázi přípravného řízení, byl nepříslušný. Ke Krajskému soudu v Brně se pak věc dostala pouze z důvodu jeho nadřízenosti vůči znojemskému soudu. Proti tomuto přidělení ale platí stejná námitka věcné nepříslušnosti jako proti  příslušnosti Okresního soudu ve Znojmě: trestná činnost se neodehrála v obvodu jeho působnosti, ani zde nežije nikdo z obžalovaných. Krajský soud v Brně by proto měl bránit zbytky své značně pocuchané pověsti slušného soudu tím, že by se z řízení vyloučil a umožnil jeho předání do obvodu působnosti Vrchního soudu v Praze.Na rozdíl od kauzy Aleny Vitáskové, která dospěla k nepravomocnému rozsudku, je hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha stále ještě v počátcích. V případě předání věci k jinému soudu by tedy ještě nevznikla velká škoda.