Proces u OS Jihlava I

22.04.2016 | Zdeněk Jemelík

Je to první hmatatelný výsledek mohutných policejních manévrů z noci z 12. na 13.června 2013 na Úřadu vlády ČR a proti bývalým poslancům Ivanu Fuksovi, Petru Tluchořovi a Marku Šnajdrovi, umocněných svalnatými řečmi na tiskové konferenci olomouckého vrchního žalobce Ivo Ištvana a ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty, jež svými dopady do politických poměrů v zemi časem získaly podobnost s pučem v jihoamerickém stylu.(http://neviditelnypes.lidovky.cz/justice-verchuska-se-divi-0y9-/p_politika.aspx?c=A130722_220032_p_politika_wag). Vžil se pro ně shrnující lidový název Nagygate. 

Ve veřejnosti se trvale ozývají hlasy, žádající kvůli Nagygate hlavu Ivo Ištvana, většinou opomíjející odpovědnost Roberta Šlachty. Kritici  možná z neznalosti přehlížejí skutečnost, že Ivo Ištvan jako místně nepříslušný žalobce konal na příkaz „shora“, takže prvotního pachatele je třeba hledat výš… a ještě výš (http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-spravedlnost-pro-istvana-dth-/p_politika.aspx?c=A150419_203613_p_politika_wag)

Veřejná kritika padá na hlavu olomouckých žalobců vytrvale od samého spuštění akce „Nagygate“. Mělo by je to vést k opatrnosti, ale nevede. V obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci došlo 27. května 2015 k policejnímu zásahu, který počtem nasazených policistů nedosahuje velikosti manévrů na Úřadu vlády, ale přesto je připomíná. Jeho terčem je opět ústřední orgán státní správy, a to Energetický regulační úřad. Do jeho objektů v Jihlavě,  Ostravě a Praze vpadlo přibližně 40 policistů, kteří zabavovali listiny, nosiče dat a počítače, včetně osobního počítače předsedkyně úřadu Aleny Vitáskové. Narušili chod úřadu právě v době, kdy jeho předsedkyně vedla závažná jednání s představiteli všech velkých dodavatelů energií a kvůli razii je musela opustit.

Akce je součástí dalšího trestního řízení proti Aleně Vitáskové, zahájeného v době, kdy se přiblížilo vydání rozsudku v trestním řízení proti ní a dalším obžalovaným u Krajského soudu v Brně: paní předsedkyně zjevně nesmí mít klid, ani kdyby ji Krajský soud zprostil obžaloby. Nemohu se dokonce zbavit podezření, že motivem k dalšímu obtěžování Aleny Vitáskové jsou obavy ze zprošťujícího rozsudku. Domněnka, že nezabránila odebrání licencí k provozování dvou fotovoltaických elektráren v majetku rodiny Zemků, protože se zná se Zemkovými a jednala vědomě a úmyslně v jejich prospěch, je zřejmě neprůkazná. Důkazy, o které ji opřel olomoucký žalobce Radek Mezlík, byly dokazováním před soudem zpochybněny natolik, že soudce, dbalý své cti a presumpce neviny by neměl obvinění z úmyslného jednání ve prospěch Zemků uvěřit.  

Požadavku protikorupční policie na provedení zásahu vyhověl jihlavský okresní státní zástupce Kamil Špelda, ale hlavní odpovědnost nese samosoudce Milan Pokorný, jeden z mála posledních soudců bez magisterského titulu, který vydal příkaz k prohlídce jako k neopakovatelnému procesnímu úkonu. Nezbytnost razie odůvodnil obavami, že by listiny a jiné důkazy, které policie potřebuje, mohly být vymazány, přepsány nebo by vůbec mohly zmizet. Představa, že v ústředním úřadu státní správy mizí nebo se upravují dokumenty, evidované s číslem jednacím, uložené na nosiči dat s nesmazatelným časovým údajem a vztahující se k veřejně známé nezpochybnitelné události, je skutečně hodně zvláštní. Ničení důkazů o věci, která se nepochybně stala a nikdo ji nepopírá, by zřejmě nemělo smysl. Přiznání charakteru neopakovatelného procesního úkonu povolené razii vyvolává pochybnosti o zdravém úsudku soudce bez titulu.

Bezprostředním impulzem k provedení razie byla neochota Energetického regulačního úřadu, jehož nezávislost je chráněna zákonem, vydat policii jmenovací dekret místopředsedkyně úřadu Renaty Vesecké bez odůvodnění požadavku. Kdyby policie požadavek řádně odůvodnila a poslala si pro listinu jednoho jediného policistu, nejspíš by ji bez potíží dostala. Provést za peníze daňových poplatníků nadbytečnou manifestaci hrubé síly je ovšem pro policisty a státní zástupce daleko lákavějším řešením. Klestí si tím pozvolna cestu k nastolení policejního státu.

Razie je dalším z případů postupu, který si policie v poslední době oblíbila: sesbírá bez ladu a skladu listiny a jiné důkazní materiály v naději, že v nich snad najde důkazy, jež by mohla použít proti zájmové osobě. Obhájit zákonnost takového jednání lze jen za cenu usilovného ohýbání paragrafů trestního řádu.

Alena Vitásková si vysloužila další trestní řízení tím, že jmenovala místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni. Protože jmenovaná nemá zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice, měla se tím dopustit přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a  porušení povinnosti při správě cizího majetku se škodou, způsobenou neoprávněným vyplácením mzdy a odměn Renatě Vesecké. Pro veřejnost je obtížné uvěřit soudkyni Heleně Králové, že obžalovaní Jana Nečasová-Nagyová & spol. jsou nevinní, protože jejich jednání chybí subjektivní stránka trestného činu, tedy úmyslnost. Naopak je nepředstavitelné prokázání subjektivní stránky trestného činu Aleně Vitáskové. Jistě nejmenovala Renatu Veseckou místopředsedkyní úřadu s úmyslem způsobit státu škodu vyplácením její mzdy a odměn. Určitě nejednala s úmyslem pomoci Renatě Vesecké k obohacení příjmem, jehož by jinak nedosáhla, protože se jedná o úspěšnou advokátku, která je finančně dobře zabezpečená. Tak hloupá konstrukce skutkové podstaty trestného činu se hned tak nenajde.

Získání elitní právničky s obrovskými zkušenostmi z dlouholetého působení ve vedoucích funkcích ve státním zastupitelství do vedení úřadu, který řeší složité právní záležitosti, je dobrá investice, a to bez ohledu na nejasnosti o její odpovědnosti za vyvolání tzv. „kauzy Čunek“. Vzhledem k tomu, že Renata Vesecká má jako místopředsedkyně v portfoliu  úkolů a pravomocí výlučně právní záležitosti, zdravý selský rozum by dokázal omluvit zanedbání podmínky sedmiletého působení v energetice. Je ostatně sporné, zda by se v energetice našel právník se sedmiletou praxí, který by se kvalifikací vyrovnal Renatě Vesecké. 

Pro pochopení zhůvěřilosti zásahu z 27. května 2015 neuškodí připomenutí pozadí trvajících snah o odstranění Aleny Vitáskové z čela Energetického regulačního úřadu.(http://www.jemelikzdenek.cz/2015/03/monstrproces-kauza-vitaskova-2014-krivi.html).

Bývalé vedení ERÚ předsedy Josefa Fiřta a jeho spolupracovníků Blahoslava Němečka, Antonína Panáka a Luďka Pražáka nezvládlo příval žádostí o udělení licence na provozování fotovoltaické elektrárny, který nastal v r.2010. V tomto období došlo k četným nezákonnostem v licenčním řízení. Snaha o jejich nápravu od počátku r.2011 byla jen vlažná. Navíc zůstala neobsazená funkce ředitele licenčního odboru až do příchodu Aleny Vitáskové, která do ní dosadila odpovědnou a odborně vyspělou  Michaelu Schneidrovou. V mezidobí se sice jakýsi úředník vydával za pověřeného řízením licenčního odboru, ale pověření neměl.

S pochybeními z r.2010 neměla Alena Vitásková nic společného. Do Energetického regulačního úřadu nastoupila jako jeho předsedkyně až 1.srpna 2011 a o problémech, které vznikly za působení jejího předchůdce, neměla tušení. Jakmile se o nich dověděla, začala konat. Podobně jako před ní senátor Jiří Čunek se pokusila vyvolat trestní stíhání osob, které jsou odpovědné za marnotratné nastavení pravidel pro poskytování podpory provozovatelům fotovoltaických elektráren, které vede k obrovskému plýtvání prostředky ze státního rozpočtu. Stejně jako před ní senátor Jiří Čunek u orgánů činných v trestním řízení nepochodila. Podala řadu trestních oznámení kvůli podvodům v licenčním řízení a postoupila nejvyššímu státnímu zástupci balík licenčních spisů k přezkoumání a případnému podání žaloby z veřejného zájmu na odnětí licence.

Ale v téže době se již protikorupční policie zabývala trestním oznámením, které podal místopředseda ERÚ Antonín Panák kvůli udělení licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny v majetku rodiny Zemků. O tom neměla Alena Vitásková tušení, její náměstek ji o svém počínání neinformoval stejně jako o neobsazení funkce ředitele licenčního odboru.

Zatímco nad nepravostmi, ke kterým došlo za působení Fiřtova vedení, se orgány činné v trestním řízení nikdy nepozastavily, v říjnu r.2012 sdělila protikorupční policie obvinění nové ředitelce licenčního odboru Michaele Schneidrové, která se měla provinit tím, že neprovedla kroky k odebrání licencí na provozování fotovoltaických elektráren rodiny Zemků, které jí podstrčili k podpisu úředníci, patřící k bývalému vedení. Odmítla vykonat to, do čeho se zřejmě předchůdcům nechtělo. Musela volit mezi dvěma špatnými rozhodnutími. Odebráním licence by způsobila společnostem rodiny Zemků obrovskou finanční ztrátu.Patrně by je vehnala do stavu nezpůsobilosti splácet miliardový úvěr a možná až do krachu, který by znamenal ztrátu práce pro několik tisíc jejich zaměstnanců. Důsledky by dopadly hlavně na hlavy investorů, jejichž zavinění na zpoždění dokončení výstavby elektráren je sporné, maximálně částečné. Ale bezprostředně by je pocítil stát, u kterého by se propuštění  zaměstnanci hlásili o podporu v nezaměstnanosti.  Zcela jistě by následovaly soudní spory a možná i mezinárodní arbitráž, kterou by v dané důkazní situaci stát nemusel vyhrát. Neodebráním licence umožnila investorům čerpání podpory ze státního rozpočtu, na kterou získali nárok podezřelým způsobem. Ležela na ní v každém případě těžká odpovědnost, kterou vzhledem k dané důkazní situaci řešila volbou možného způsobení menší škody.  V březnu r.2013 pak bylo sděleno obvinění Aleně Vitáskové, která se měla provinit tím, že Michaele Schneidrové nezabránila v zastavení řízení k odnětí licencí pro elektrárny rodiny Zemků. Nemám ale za jednoznačně prokázané, že se o rozhodnutí Michaely Schneidrové skutečně včas dověděla. Ostatně v dalším vývoji vyvolala řízení, jež vedlo k odnětí předmětných licencí a jejich novému udělení na základě důkazů, jež při původním rozhodování nebyly k disposici.

Pilný žalobce Radek Mezlík vidí v přezkoumání, zrušení a novém vydání licencí pokračující trestnou činnost a vyvolal další trestní řízení, které se pro tuto chvíli obou obžalovaných netýká.Ovšem, co není, může být.

Obžalobou z 26.května 2014 nastavil olomoucký žalobce Radek Mezlík obžalovaným Michaele Schneidrové a Aleně Vitáskové podmínky soudního řízení tak, aby je co nejvíce obtěžovalo. Sdílejí lavici obžalovaných s osmi dalšími účastníky, jejichž věc se jich nijak netýká. Dění v soudní síni se k jejich údajnému provinění vztahuje jen občas. Mohou se sice z osobní účasti omluvit, ale jejich obhájci musí být přítomni stále, takže obžalované finančně krvácejí, i když o jejich záležitosti nepadne v soudní síni ani slovo. Jejich zaměstnavatel, jímž je stát, přichází v nadměrném rozsahu o jejich pracovní čas a o energii, kterou spotřebují na překonání stresu z trestního řízení.

Jejich životy jsou vystaveny ničivým účinkům trestního řízení již déle než dva roky. Hlavní líčení u Krajského soudu v Brně bylo zahájeno dne 2.června 2014. Po řadě odročení se přiblížilo k závěru, ke kterému by mohlo dospět v bloku jednání ve dnech 15. až 19. června 2015. Ale i kdyby si obě vyslechly zprošťující rozsudek, není jisté, že se Alena Vitásková dočká klidu, protože státní zástupci jí chystají již dnes další „rozptýlení“.

Alena Vitásková vždy jednala jako nezávislý orgán, čímž popouzela mnoho lidí a podněcovala snahy o její odstranění z čela Energetického regulačního úřadu. Úspěch soudního řízení trestního nebo zahajovaného stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké by ji smetl. Z tohoto pohledu je ale námaha policistů a státních zástupců nadbytečná, protože novela energetického zákona skoncovala s postavením Energetického regulačního úřadu jako nezávislého orgánu a úplně zlikvidovala nezávislé postavení jeho předsedy. Úřad bude nadále přívěškem Ministerstva průmyslu a obchodu. Bude jej řídit pětičlenná rada, jmenovaná vládou na návrh ministra průmyslu a obchodu. S nabytím účinností zákona předčasně skončí funkční období příliš nezávislé předsedkyně (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/04/pet-bajecnych-trafik.html).


Zdeněk Jemelík, „Drzá holka“ v protiofenzivě

Vyšlo 6.8.2015 na mém bloggu, na webu spolku Šalamoun, dále na Parlamentních listech,EuObserveru, Neviditelném psu,Rukojmi a na Virtually

Alenu Vitáskovou někteří zaměstnanci (zejména ti dnes již bývalí), část lidí z fotovoltackého byznysu a určití politici již od jejího jmenování předsedkyní Energetického regulačního úřadu v listopadu r.2011 vnímají jako „drzou holku“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014040301), která se vetřela někam, kde není vůbec vítaná. Někteří z nich se pak za její vlády dostali do potíží, ale jiní jí naopak ztěžují život a práci, co jim síly stačí.

Známá je historie jejího trestního stíhání kvůli domněnce, že z náklonnosti k „slováckému miliardáři“ Zdenku Zemkovi nezabránila své podřízené Michaele Schneidrové v zastavení řízení, jehož výsledkem mohlo být odebrání licencí pro dvě jeho fotovoltaické elektrárny (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/03/monstrproces-kauza-vitaskova-2014-krivi.html). Sdělení obvinění se dočkala 13.března 2013. Dne 4. června 2014 obě dámy poprvé usedly na lavici obžalovaných u Krajského soudu v Brně spolu s osmi spoluobžalovanými, jejichž věc se té jejich přímo netýká. Řízení se díky projednávání jejich kauzy vleče a dámám nezbývá než průtahy sdílet s nimi a trpět neproduktivní narůstání nákladů na obhajobu. V červnu r.2015 došlo k odročení kvůli nehodě zapisovatelky a pokračování má proběhnout až v polovině října. Není jisté, zda tím monstrproces skončí. Odhad vícenákladů na obhajobu obou obžalovaných, vyvolaných sloučením dvou kauz do jedné, se pohybuje ve statisících.

Mezitím bylo zahájeno vyšetřování proti úředníkům Energetického  regulačního úřadu, kteří odebrali rodině Zemků pochybné licence z 31.prosince 2010 a okamžitě je nahradili novými. Žalobce je podezírá z pokračování výše zmíněné trestné činnosti Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Toto se sice osobně Aleny Vitáskové netýká, ale jako šéfku úřadu ji to samozřejmě značně rozčiluje.

Mimo rámec trestního řízení se připravovala  novela energetického zákona, která mimo jiné nahrazuje funkci předsedy Energetického regulačního úřadu pětičlennou radou http://www.jemelikzdenek.cz/2015/06/k-otazkam-vymyvace-mozku-ovm-ct24-ze.html).

Co se nepodařilo dosáhnout trestním stíháním, dokáže zákon: jinak neodvolatelné „drzé holce“ se zkrátí funkční období.

Posléze díky snaživosti zaměstnance ČEZu Tomáše Prokeše protikorupční policie zahájila proti ní úkony trestního řízení pro podezření, že jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní  ERÚ se dopustila přečinů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci. V jeho rámci  proběhla dne 27. května 2015 v úřadovnách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/05/stale-dal-ve-stylu-nagygate.html) na základě příkazu okresního soudu v Jihlavě prohlídka prostor s nasazením desítek policistů, při které policie zabavovala téměř vše, co jí pod ruku přišlo, třeba i zdravotní posudek Renaty Vesecké. Akce proběhla souběžně s klíčovou poradou šéfů všech významných účastníků energetického trhu, kterou narušila.

Vzhledem k významu postavení Aleny Vitáskové není bez významu skutečnost, že jí policejní zásah přivodil šok, z kterého se dodnes úplně nevzpamatovala. Jeho příznivý vliv na její výkon ve funkci zřejmě nelze očekávat.

„Drzá holka“ nyní vyrazila do protiofenzivy. Na tiskové konferenci dne 3.srpna 2015 vysvětlila houfu novinářů, že policejním zásahem byl narušen chod Energetického regulačního úřadu a jeho nezávislost, což mohlo mít nepříznivé důsledky pro regulaci energetického trhu. Došlo tím k ohrožení energetické bezpečnosti státu, následně jeho obecné bezpečnosti, a tím i k ohrožení bezpečnosti Evropské unie. Energetický regulační úřad se proto rozhodl postavit proti policejní a státnězástupcovské svévoli podáním ústavní stížnosti proti usnesení jihlavského soudu o povolení prohlídky prostor Energetického regulačního úřadu.

Slovo pak předala autorovi textu ústavní stížnosti, advokátovi doc. Zdenku Koudelkovi, který jako stěžovatele uvedl Energetický regulační úřad, jednající za stát jako právnickou osobu. Teprve v písemné tiskové zprávě, rozdávané po konferenci, se dočteme, že ústavní stížnost směřuje příkazu Okresního soudu v Jihlavě k provedení prohlídky prostor ERÚ a podala ji také předsedkyně úřadu Alena Vitásková. Takto následně informovaly sdělovací prostředky veřejnost. Aby ale bylo jasno: byla podána jen jedna společná ústavní stížnost, v které je jako stěžovatel na prvém místě uveden stát, zastoupený Energetickým regulačním úřadem, na druhém Alena Vitásková.

Výklad obsahu ústavní stížnosti byl tvrdou kritikou postupu orgánů činných v trestním řízení a v podstatě souzní s výtkami, jež jsem uveřejnil 30. května 2015 v článku „Stále dál ve stylu Nagygate“ (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/05/stale-dal-ve-stylu-nagygate.html). Dodává navíc dříve neznámé podrobnosti, např. informaci o zabavení lékařského vyjádření ke způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce, které policie k objasnění domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové nepotřebovala a ani neměla právo ji získat.

Zdeněk Koudelka napadl postup orgánů činných v trestním řízení především výtkou nedůvodnosti a porušení principu omezení základních práv a svobod. Liché je podle něj odůvodnění  razzie neochotou ERÚ vydat policii jmenovací dekret Renaty Vesecké. Žádala o něj jiná policejní složka před zahájením úkonů trestního řízení.  ERÚ vydání apriorně neodmítl, pouze žádal  o odůvodnění požadavku, protože jde o dokument, jehož údaje požívají zákonnou ochranu a nelze jej tedy vydat komukoli a kdykoli. Mimo to policie překročila rámec povolené prohlídky tím, že se snažila dostat také k údajům z mobilních telefonů a počítačů, na jejichž vydání měla mít speciální souhlas. Celý zásah byl ostatně nadbytečný, protože jmenovací dekret není pro vyšetřování nezbytný: ERÚ zprávu o jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní před několika měsíci zveřejnil, čili skutek nepopírá. Tím spíše je neospravedlnitelné nasazení několika desítek policistů kvůli jeho vyzvednutí.

Při ústním vystoupení Zdeněk Koudelka opakovaně vyjádřil názor, že jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ není trestným činem. Zpochybnil i místní příslušnost jihlavského soudu a státního zastupitelství. ERÚ má sice úředně sídlo v Jihlavě, ale k jmenování došlo v Praze, v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 7. Podle něj tedy došlo k porušení principu zákonného soudce. Upozornil na nebezpečnost praxe státního zastupitelství, které v poslední době vykládá ustanovení o místní příslušnosti tak, aby mohlo kauzy řešit tam, kde se mu to z nějakých důvodů hodí.

Dále vytkl orgánům činným v trestním řízení porušení práva na rovné zacházení, zákazu diskriminace a zákazu provokace státem. Těžištěm jeho argumentace bylo srovnání domnělého porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem v situaci, kdy nemohl předložit negativní lustrační osvědčení, a ve věci jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, která domněle nenaplňuje požadavek zákona na dostatečnou praxi v energetice: co nevadilo u Andreje Babiše, by nemělo vadit u Renaty Vesecké a opačně.

Posléze upozornil na neoprávněnost některých úkonů policie při provedení prohlídky. Jde o zabavování listin, jež nemohou sloužit jako důkaz při objasňování domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové, které popřípadě sama policie ERÚ zaslala. Skutečně pobuřující je výše zmíněná informace, že se policie zmocnila lékařského posudku způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce místopředsedkyně ERÚ.

Námitky, jež Zdeněk Koudelka uvedl, jsou jako celek nesmírně závažné a odhalují skandální ráz policejního zásahu. Pokud hodnotím podání ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu a její představení na hojně navštívené tiskové konferenci jako nástroj k alarmování nadřízených „pachatelů“ nepřístojnosti z  ovlivnění veřejného mínění, známkuji jej výbornou. Výklad, který podal Zdeněk Koudelka, byl vskutku přesvědčivý a jeho obsah se díky sdělovacím prostředkům dostal až do poslední vísky.

Přesto tato ústavní stížnost může vyvolat mezi právníky debaty a pochybnosti. Především je otázka, zda jsou správné úvahy Zdeňka Koudelky o aktivní legitimací Energetického regulačního úřadu k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud obvykle ústavní stížnosti organizačních složek státu odmítá, protože Listina základních práv a svobod je určena výlučně k ochraně občanů. Orgány veřejné moci nejsou základními právy a svobodami nadány,  takže se jejich ochrany ústavní stížností ani nemohou dovolávat. Zdeněk Koudelka se odvolává na analogii s dvěma výjimečnými judikáty Ústavního soudu.  Jde o to, zda jsou dostatečně přiléhavé pro daný případ. Jako laik soudím, že Ústavní soud by měl přistoupit na jeho úvahu, že v této kauze Energetický regulační úřad nevystupuje jako nositel státní moci, ale pouze jako představitel státu-právnické osoby, hájící jeho  oprávněné nároky. To ho v daném případě legitimuje.

Mám však pochybnost o přípustnosti ústavní stížnosti subjektu, který není účastníkem napadeného trestního řízení. Okresní soud totiž rozhodoval v rámci trestního řízení proti Aleně Vitáskové jako fyzické osobě, nikoli proti ERÚ. Okolnost, že účinky patrně protiprávního soudního rozhodnutí dopadly na ERÚ, na věci nic nemění.

Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti odporovat i odkazem na skutečnost, že při nejmenším podstatná část úkonů, napadaných Zdeňkem Koudelkou jako protiprávní, byla „posvěcena“ soudním povolením k jejich provedení. Z ústního výkladu na tiskové konferenci ani z tiskové zprávy nevyplývá dojem, že by se pan advokát důkladně vypořádal s protiústavností výchozího soudního rozhodnutí.

Odmítnutí ústavní stížnosti pro  nedostatek aktivní legitimace ERÚ nelze úplně vyloučit.

Touto vadou netrpí postavení Aleny Vitáskové, která je účastnicí trestního řízení v postavení podezřelé a postup soudu, státního zastupitelství a policie vnímá jako útok na svá základní práva dle Listiny. O její aktivní legitimaci nemůže být pochyb.

Okresní soud v Jihlavě vydal pravomocné rozhodnutí k její škodě, proti němuž nelze podat opravný prostředek. Ústavní stížnost je tedy přípustná a mohla by mít naději na úspěch,  pokud by byla dobře podána.

Ve vztahu k její osobě je ale argumentace ústavní stížnosti chudá. Vlastně se jí týká pouze námitka porušení práva na rovné zacházení, spočívající na srovnání údajného porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem a Renaty Vesecké místopředsedkyni ERÚ. Všechny ostatní výtky, uvedené v ústavní stížnosti, se týkají nepřiměřeného postupu policie proti ERÚ.

V jejím případě došlo k protiústavnímu zásahu již samotným nařízením prohlídky prostor v situaci, kdy policie vedla trestní řízení proti ní kvůli jednání, jež nenese obligatorní znaky trestného činu, a pro povolení prohlídky nebyly naplněny podmínky naléhavosti a neopakovatelnosti úkonu.

Samozřejmě, námitky Zdenka Koudelky jsou platné a na jejich závažnosti se nic nemění. Ve vztahu ke kritice  vad  soudního rozhodnutí mají podpůrný charakter.

Pro tuto chvíli jediným hmatatelným výsledkem podání ústavní stížnosti pravděpodobně bude přerušení přezkumného řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení ministra, který byl podán začátkem června r.2015. Mimořádné opravné prostředky mají svou hierarchii: jakmile je podáno dovolání nebo ústavní stížnost, přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti ministra pro porušení zákona se přeruší.

Nicméně ústavní stížnost již byla podána. Nyní nezbývá než trpělivě čekat na rozhodnutí Ústavního soudu, který na sebe často nechává čekat hodně dlouho. Doufám, že dříve než Ústavní soud za mnoho měsíců, za rok nebo i déle dospěje k rozhodnutí, najde se někdo rozumný, kdo méně okázalými prostředky zastaví trestní řízení pro jeho zjevnou nesmyslnost.


Zdeněk Jemelík, „Trafikanti“ a „drzá holka“

Vyšlo  7.8.2015 na mém bloggu, na webu spolku Šalamoun, Rukojmí, EuObserveru, Parlamentních listech a  na Neviditelném psu

Obsah ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) a jeho předsedkyně Aleny Vitáskové na postup orgánů činných v trestním řízení při zásahu v prostorách ERÚ, kterou představil její autor Zdeněk Koudelka na tiskové konferenci dne 3. srpna 2015 (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/08/drza-holka-v-protiofenzive.html), mě přiměl ke srovnání postoje státního zastupitelství v kauze tzv. „trafikantů“  a v řízení proti Aleně Vitáskové.

Pod pojmem „kauza trafikantů“ míním trestní stíhání bývalých poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře, při němž olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan a jeho věrní se dočkali nepříjemného překvapení ze strany Nejvyššího soudu ČR: museli své zajatce pustit z vazby a na jejich trestní stíhání zapomenout, protože soud rozhodl, že jejich domněle trestné jednání bylo kryto poslaneckou indemnitou(http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013072201).Prostě jim „sklaplo“, luxusní kořist jim unikla.

V dané situaci nebylo na místě vyčítat olomouckým žalobcům, že si předem neprověřili domněnku o stíhatelnosti jednání bývalých poslanců, neboť vymezení rozsahu indemnity je složitá záležitost, připouštějící různý výklad a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo ostatně překvapením nejen pro ně, ale také pro významnou část veřejnosti (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013110701).

Nepříjemný zážitek by měl být podnětem k opatrnosti v dalších případech. Výše zmíněný případ trestního řízení proti předsedkyni ERÚ Aleně Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/05/stale-dal-ve-stylu-nagygate.html) ale ukazuje, že žalobci v obvodu působnosti Ivo Ištvana jsou nepoučitelní. Zdá se, že nejdříve jednají bez rozmyslu a přemýšlejí, až se dostanou do potíží.

Nebudu se znova zabývat nepřístojnostmi, kterých se orgány činné v trestním řízení dopustily provedením policejní razzie v prostorách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě dne 27. května 2015, ale zastavím se u výchozího pochybení, za které jako laik považuji podezírání Aleny Vitáskové ze spáchání přečinů porušení povinností při správě cizího  majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Vyčítá se jí, že svou pravomoc zneužila jmenováním osoby, která nesplňuje zákonnou podmínku sedmileté praxe v energetice a způsobila státu škodu v podobě neoprávněně čerpaného příjmu Renaty Vesecké, té pak  poskytla výhodu získání neoprávněného příjmu.

Trestným činem či přečinem je společensky nebezpečné protiprávní jednání, vedené zlým úmyslem způsobit škodu na veřejném zájmu, jen výjimečně též spáchané z nedbalosti. Podrobme srovnání vyřčeného podezření kritice zdravého selského rozumu porovnáním jeho obsahu s výše uvedenými parametry trestného činu.

ERÚ je specializovaný ústřední orgán státní správy s rozsáhlou právní agendou, kterou se zabývá přibližně osmdesát právníků, zaměstnaných úřadem. Kromě běžných záležitostí, k nimž patří vydávání a odebírání různých licencí v návaznosti na novelizaci energetického zákona před úřadem stojí úkol vydání řady podzákonných norem. Sama předsedkyně ERÚ nemá právnické vzdělání a pociťovala proto potřebu posílit vedení úřadu kvalitním právníkem. Přivedla si za tím účelem Renatu Veseckou, na jejíž kariéře sice leží stín odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně bez udání důvodů (můžeme se jen dohadovat, že zaplatila za zásah Nejvyššího státního zastupitelství do tzv. kauzy Čunek(http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010102801) která ale přesto nesporně patří svou odbornou vyspělostí a  rozsáhlými zkušenostmi k elitě českých právníků. Neposkytla jí tím žádnou zvláštní výhodu, protože Renata Vesecká se po odchodu ze státní služby zabydlela jako společnice v úspěšné, dobře situované advokátní kanceláři, měla dost klientů a určitě netrpěla nedostatkem.

Rozhodnutí posílit vedení úřadu o vynikajícího právníka jistě není zlým úmyslem ke spáchání škody. Ostatně jím v žádném případě nezpůsobila státu škodu. Renata Vesecká vykonávala potřebnou práci, za kterou dostávala přiměřenou odměnu, úměrnou příjmům dalších místopředsedů. Práce musela být vykonána bez ohledu na to, co si o tom myslí nekompetentní činitelé, odpovědní za toto nesmyslné trestní řízení, a za vykonanou práci přísluší přiměřená odměna. Renata Vesecká ji přijímala v dobré víře, že byla řádně jmenována osobou, která je ze zákona oprávněna ji jmenovat.

Předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou zákon skutečně zmocňuje k jmenování místopředsedů. Jediným slabým místem výběru Renaty Vesecké je pouze okolnost, že nebyla nikdy zaměstnána v podniku, působícím v energetickém odvětví. Vzhledem ke specifičnosti jejího poslání jako gestora kvality vedení právních agend ERÚ je ovšem otázka, k čemu by jí taková praxe byla, kdyby nebyla vynikající právnička, a zda vůbec v daném resortu působí právník, který by se s ní mohl měřit odbornou úrovní a současně plnil podmínku dlouhodobé praxe v oboru. Není ostatně úplně jasné, co zákonodárce považuje za praxi v oboru. Vzato ad absurdum, kdyby Renata Vesecká měla po dobu sedmi let na střeše svého obydlí fotovoltaický panel, asi by podmínce vyhověla, aniž by to umocnilo její odbornou způsobilost. Lze přijmout názor, že během své dlouholeté praxe prokurátorky a státní zástupkyně určitě řešila kauzy, které se týkaly daného oboru. Zákonodárce patrně nepočítal s tím, že může vzniknout potřeba jmenování místopředsedy úřadu s velmi úzce vymezenými kvalifikačními nároky,pro jejichž naplnění není praxe v oboru důležitá. Je na místě přistoupit k řešení tohoto problému v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který přímo zakazuje přepjatý formalismus při výkladu zákona a dokonce připouští i odchylky od doslovného výkladu, pokud odpovídají zdravému selskému rozumu. Posléze je na místě poukázat na oprávněnou námitku rovnosti zacházení, vytčenou v ústavní stížnosti ERÚ odkazem na postup prezidenta republiky při jmenování Andreje Babiše ministrem vlády ČR. V demokratickém právním státě by přece neměla platit zásada „quod licet Iovi non licet bovi“.

Nemohu uvěřit, že vysocí důstojníci PČR, vysokoškolsky vzdělaní státní zástupci a soudci si nejsou výše uvedených okolností vědomi. Pokud se přesto pustili do pronásledování předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, neudělali to z přesvědčení, že se jejich oběť dopouští nezákonného jednání, ale proto, že si to někdo přál. Jde tedy o čistý projev libovůle a zneužití moci orgánů činných v trestním řízení. Zásahem z 27. května 2015 nepochybně narušili chod ústředního orgánu státní správy, aniž by k tomu měli nezpochybnitelný právní důvod. Měli by být voláni k odpovědnosti již proto, aby příště při rozhodování o zákrocích proti státním úřadům a vysoce angažovaným osobám mysleli na lidovou moudrost: dvakrát měř, jednou řež.

K odpovědnosti je ovšem nikdo nepovolá, neboť všichni odpovědní činitelé, kteří tuto kulišárnu vyvolali a provedli, se těší výhodě práva na neomylnost a beztrestnost, které jim ve jménu mantry o jejich nezávislosti a díky  vágní definici kárného provinění přiznávají jejich nadřízení a velmi často i kárný soud. O nezdravosti daného stavu svědčí i skutečnost, že nejvyšší činitelé resortu si netroufají podat kárnou žalobu, i když se sami cítí pobouřeni křiklavě nesprávným rozhodnutím některého soudce nebo státního zástupce. Čerstvým příkladem budiž předčasné propuštění z výkonu trestu bývalého senátora Alexandra Nováka, které rozhořčilo jak nejvyššího státního zástupce tak ministra spravedlnosti. Nakonec jediná pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová vzala na sebe riziko z neúspěchu u kárného soudu a podala kárnou žalobu na chomutovského okresního státního zástupce Ladislava Kosána, který podle jejího názoru měl podat stížnost proti rozhodnutí soudu o vyhovění žádosti odsouzeného.

Pokud bude společnost trpět státním zástupcům a soudcům projevy přesvědčení o jejich výlučnosti a nadřazenosti nad stát a jeho občany, pokud budou platit bezzubá pravidla kárného řízení, lépe nebude.