Monstrproces u KS Brno IV

21.04.2016 | Zdeněk Jemelík

Všechny mediální projevy nevole padaly na hlavu předsedy senátu. Mimo pozornost zůstal výkon žalobce v přípravném řízení, jenž se promítl do argumentace obžaloby.

Trestní řád ukládá orgánům, aby vyhledávaly důkazy ve prospěch i neprospěch podezřelých a hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech nestranně. Troufám si tvrdit, že orgány přípravného řízení v tomto případě této povinnosti nedostály.

Především zanedbaly vnější okolnosti a spoluodpovědnost státu za vznik kauzy. Stát vyvolal boom výstavby solárních elektráren vyhlášením nesmyslně vysokých garantovaných cen a lhůtu jejich vyplácení prodloužil z původních 15 let na současných 20 již v době, kdy odborníkům byla známa neudržitelnost nadsazené podpory. Pokusy senátora Jiřího Čunka a později Aleny Vitáskové po jejím nástupu do čela ERÚ o trestní stíhání původců tohoto nesmírného plýtvání byly neprůchodné. Za rozhodnutí, které v tichosti prošlo legislativním procesem, nelze nikoho trestně stíhat: odpovídají všichni, ale nikdo konkrétní a daňovým poplatníkům nezbývá než za jejich nezpůsobilost platit z vlastních kapes.

Smyslem činnosti podnikatele je vytváření zisku. Sbírání peněz, ležících na chodníku, není nic nemravného. Není divu, že se do solárního byznysu vrhla spousta podnikatelů. Pak ale stát zatáhl za brzdu a v listopadu r. 2010 vyhlásil podstatně nižší ceny pro elektrárny, uváděné do provozu po 1. lednu 2011.

Vypukla panika. Téměř všichni investoři použili pro financování výstavby elektrárny bankovní úvěr. Splátkový kalendář měli  nastavený na předpokládaný vysoký příjem.Jeho neplnění je mohlo přivést ke krachu. V případě chomutovských elektráren Zemků šlo o investiční záměr v hodnotě 1,3 miliardy, krytý miliardovým úvěrem od německé Kommerzbank. Investoři a jejich dodavatelská firma se snažili  zachránit, co se dá. Získání licence ještě v roce 2010 se stalo takřka  otázkou bytí či nebytí. Ke všemu jim příroda nepřála: v prosinci mrzlo, ležel sníh, postup dokončovacích prací se zpomalil. Samozřejmě ani to je   neopravňovalo k použití nezákonných prostředků k získání licence. Na druhé straně přísnost státu- spoluviníka, požadujícího pro udělení licence dokončení elektárny do posledního šroubku,  byla za těchto okolností přepjatá. Chomutovské elektrárny na rozdíl od mnoha jiných v kritický den skutečně stály,takže ohrožení miliardového podnikatelského záměru kvůli nedodělkům za několik desítek tisíc Kč by bylo příliš krutým trestem za vstup do lákavého projektu, jehož podmínky stát nenadále změnil. Zanedbání těchto okolností žalobcem při úvahách o společenské nebezpečnosti jednání „běžců za licencí“ (mimo jednoznačně podvodných úkonů), závodících s časem, vedlo k jejímu nadhodnocení, jež vyústilo v požadování nepřiměřeně vysokých trestů.

Mimo to žalobce vyňal  z genese případu jednání bývalého vedení včetně jeho pohrobků, kteří ještě po nějaký čas působili v ERÚ i po nástupu Aleny Vitáskové do čela úřadu. Kdyby totiž vedení ERÚ zvládlo v r.2010 lépe licenční řízení, tato trestní kauza by vůbec nevznikla.

 Dochovaly se informace o poradě vedení za přítomnosti bývalého předsedy Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka, ředitele právního odboru Antonína Panáka a ředitele odboru licencí Luďka Pražáka. Projednávala se na ní situace chomutovských elektráren. Výsledek prohlídky elektráren komisí úředníků ERÚ prakticky vylučoval možnost úplného dokončení výstavby do posledního dne v roce. Luděk Pražák ale chtěl dát Zemkům ještě jednu šanci opakováním prohlídky a dokončením licenčního řízení.  Vedení úřadu s jeho požadavkem nesouhlasilo. Přesto se prohlídka konala. O jejím povolení informoval Josef Fiřt SMS zprávou Zdenka Zemka st., který jej před krátkým časem navštívil k jednání mezi čtyřma očima.  ERÚ vyslal na mimořádou obhlídku tříčlennou komisi. Žádný z jejích členů nebyl odborník. Jeden z nich horlivě pobíhal po objektu a pořizoval videozáznamy nedodělků (ty se pak promítaly u soudu jako důkaz obžaloby, zatímco družicové fotografie ploch pokrytých tisíci panelů nikdo nepožadoval). Ředitel licenčního odboru Luděk Pražák se strategicky stáhl s lyžemi na hory, odkud sledoval vývoj prohlídky a počínání své zástupkyně telefonem. Naléhal na ni, aby setrvala na pracovišti až do konce. Dva z členů komise jí sdělili, že doporučují vydání licencí, třetí se vyjádřil záporně. Přehlédla, že předložené revizní zprávy z 27. a 28.prosince 2010 jsou padělky, zhotovené upravením revizních zpráv z 5. a 6. prosince. Zemkovi dostali vytoužené licence. Jak se později ukázalo, jejich nárok na zvýhodněnou cenu je přesto sporný: od 1.ledna 2013 již jejího dobrodiní nepožívají a hrozí jim nebezpečí, že neoprávněně přijaté prostředky budou muset vrátit do státní kasy.

Orgány činné v trestním řízení si zřejmě položily otázku, zda mají hnát k odpovědnosti Josefa Fiřta a jeho souputníky. Ale podle vyjádření žalobce Radka Mezlíka v rozhovoru pro MF Dnes ze dne 24.února 2016 nebyl žádný důvod k jeho stíhání za to, že nezabránil vydání licencí v nočních hodinách dne 31.prosince 2010. Jako druhostupňový orgán prý neměl pravomoc zasáhnout  do postupu prvostupňového orgánu, jímž byl licenční odbor. Pomineme-li možnost uplatnění neformálního vlivu a autority nadřízeného, z formálněprávního hlediska má jistě Radek Mezlík pravdu. Takže z úředníků bývalého vedení ERÚ se před trestní senát dostali jen přímí účastníci silvestrovské údajné nepřístojnosti, tedy “malé ryby”: ředitel licenčního odboru Luděk Pražák a jeho podřízená Ilona Florianová. Ti, kteří mohli ostudě předejít, ale neudělali to, jsou v pohodě a u soudu vystupovali jako svědci obžaloby.

Druhostupňový orgán mohl ovšem  již 2. ledna 2011 zahájit přezkumné řízení, jež mohlo ve výsledku vést k odnětí licencí. Zachoval však nečinnost až do  4. března 2011, kdy Antonín Panák podal  jménem ERÚ trestní oznámení kvůli použití padělaných revizních zpráv ve zmíněném licenčním řízení. Na základě podnětu PČR  teprve  1.července 2011 předchůdce obžalované Michaely Schneidrové Jaroslav Vítek zahájil řízení o odnětí licence. Připravil pak příslušné rozhodnutí, ale nikdo neměl odvahu je podepsat, možná kvůli vědomí, že jeho dopad by byl pro imperium Zdenka Zemka likvidační: na rozdíl od opožděného vydání licencí po 1.lednu 2011 by nepřineslo pouhé snížení výkupní ceny energie, ale zastavení výroby a úplnou ztrátu příjmů.  Bylo nabíledni, že Zemkovi se budou bránit soudní žalobou nebo arbitráží, jejichž výsledek by byl nejistý. Bylo rozumné počkat na rozsudek trestního soudu o tom, že vydání licence na základě padělané revizní zprávy bylo trestným činem. Soudní výrok o spáchaném trestním čiuu by byl  nezpochybnitelným podkladem pro rozhodnutí o odebrání licence, proti němuž by opravné prostředky neměly naději na úspěch.

Bývalé vedení ERÚ tedy dopustilo vydání licencí ne zcela dokončeným elektrárnám, na sporné rozhodnutí o jejich vydání nedokázalo pružně zareagovat, a když již za panování Aleny Vitáskové jeho “přeživší” příslušníci konečně otevřeli cestu k odebrání licence, nenašli odvahu příslušné rozhodnutí podepsat. Velkorysá smířlivost policie a státního zastupitelství k liknavosti ERÚ v tomto případě ostře konstrastuje s tím, co musely zakusit ze strany policie a státního zastupitelství obžalované Michaela Schneidrová a Alena Vitásková za velmi podobné skutky.

Zatímco Jaroslav Vítek, jenž podle pozdějšího zjištění personálního odboru ERÚ vystupoval  neoprávněně jako ředitel licenčního odboru, váhal se spuštěním řízení k odnětí sporných licencí, současně posuzoval návrh na odebrání licence pro elektrárnu společnosti ČEZ-Obnovitelné zdroje s.r.o. Přestože elektrárna měla do dokončení daleko, odebrání licence odmítl rozhodnutím s jednovětým odůvodněním. Vedl si zřejmě mnohem hůře než později v v jiném případě Michaela Schneidrová. Přesto jej policie nevyvedla z budovy v  “ medvědech” jako ji, ač trestní podání obdržela opakovaně.

O těchto věcech neměla Alena Vitásková po nástupu do úřadu tušení. Antonín Panák, tehdy místopředseda ERÚ, ji o situaci chomutovských elektráren neinformoval. Neuvědomil ji ani  o podaném trestním oznámení. Sporných elektráren byly desítky, nebyl žádný důvod, proč by si měla vyžádat právě příslušný spis a s věcí se seznámit přednostně. Až audit jí ukázal, že funkce ředitele licenčního odboru není řádně obsazena. Svěřila ji Michaele Schneidrové, své dlouholeté spolupracovnici,  která nebyla pozůstatkem bývalého vedení, jak si myslí předseda senátu, ale přišla za ní krátce po jejím nástupu. Antonín Panák naléhal na nerozkoukanou příchozí, aby vydala rozhodnutí, připravené Jaroslavavem Vítkem. Nevyhověla mu, protože po seznámení s věcí zjistila, že důkazy, které by odůvodňovaly  odebrání licencí, jsou nejednoznačné. Jedinou jistotou by byly složité vleklé soudní spory nebo arbitráž s nejistým výsledkem a velkými finančními ztrátami ať již na straně majitelů nebo státu, podle toho, která strana by u soudu vyhrála. Své rozhodnutí poslala jako přílohu k e-mailu s žádostí o vyjádření do soukromé e-mailové schránky Aleny Vitáskové. V e-mailu upozornila na obtížnost případného soudního sporu.  Ale její nadřízená na e-mail nijak nereagovala. V podstatě ani nemohla,neboť byla orgánem 2.stupně,  nebyla obeznámena se spisem a  věc se jí nedostala na stůl postupem podle správního řádu, čili z podobných důvodů, pro které Josef Fiřt nemohl zastavit Luďka Pražáka.

Michaela Schneidrová i bez jejího souhlasu rozhodnutí vydala 17.února 2012. Dne 23. října 2012 ji za to policie obvinila. Během policejního vyšetřování Alena Vitásková teprve zjistila, že kolem Zemkových elektráren nemusí být vše v pořádku. Při podání vysvětlení na PČR dostala off-record nepravdivou informaci od vyšetřovatele, že elektrárny nestály. V říjnu r.2012 zahájila jako orgán 2.stupně přezkum rozhodnutí Michaely Schneidrové, po němž následovalo jeho zrušení a vydání nových licencí s účinností od 1.ledna 2016. Mezitím policie sdělila 13. března 2013  Aleně Vitáskové obvinění.

Žalobce ji nakonec obžaloval proto, že své podřízené nezabránila v zastavení řízení, směřujícího k odebrání sporných licencí. V případě Josefa Fiřta uznal, že rozhodnutí Luďka Pražáka nemohl zmařit, neboť jako orgán 2. stupně k tomu neměl pravomoc. Alena Vitásková buď podle jeho názoru  pravomoc měla, nebo prostě neměla právo na shovívavost, které se těší její předchůdce. Ať rozhodl jakkoli, bylo to špatně, protože paní obžalovaná skutečně je orgánem 2.stupně a k licenčnímu spisu ani neměla přístup, čili nemohla vydat pokyny k něčemu, co neznala.

Je pozoruhodné, že v případě obou obviněných nepadlo podezření na osobní obohacení nebo jiný prospěch. I v tomto směru se jejich postavení liší od věci osmi obžalovaných, kteří na včasném získání licencí měli materiálni zájem. Pro odůvodnění obvinění obou dam chyběl motiv. Bez motivu není úmyslu a bez úmyslu není úmyslný trestný čin. Orgány si poradily: jako motiv si vymyslely údajný blízký vztah jejich obětí k Zemkům. Při dokazování před soudem se pohádka rozplynula jako dým, ale to již bylo účelu dosaženo. Probíhalo hlavní líčení, které muselo být dovedeno do konce.

Soud se později při vymýšlení rozsudku nad nedoložením subjektivní stránky zločinu obou dam kupodivu nepozastavil.

Tato okolnost se u každé z obviněných projevila trochu jinak. Pokud bych přistoupil na zřejmě nesmyslný názor, že žalobce rozumí složitostem licenčního řízení lépe než plně kvalifikovaná  Michaela Schneidrová, musel bych připustit, že rozhodnutím o nepovolení obnovy předmětného licenčního řízení pochybila. Ale chyba úředního jednání není sama o sobě trestným činem. Ostatně žalobci a soudci si pro sebe vynucují právo na beztrestnost pochybení, přestože za jejich “úlety” vyplácí stát ročně několik desítek milionů Kč odškodnění jejich obětem. Není důvod, proč by jiní zaměstnanci státu měli být na tom jinak. Pokud by tedy žalobce nepodsunul této obviněné úmysl pomoci Zemkům, sotva by ji mohl obvinit. V případě Aleny Vitáskové je pro žalobce situace ještě nepříznivější. Pro jednání ve prospěch Zemků neměla motiv a - jak nakonec připustil předseda senátu při ústním odůvodnění rozsudku -  není ani prokázáno, že rozhodnutí Michaely Schneidrové ovlivnila.

Ze všeho je  zřejmé, že žalobce přistupoval  k podezřeni  proti oběma obviněným přímo protikladně proti  hodnocení jednaní příslušníků bývalého vedení. Mimo to, s vědomím, že nelze ani jedné z obviněných prokázat subjektivní stránku trestného činu a jejich součinnost ve prospěch Zemků nebyla prokázána, se nestyděl požadovat pro ně tresty jako vražedkyním. Nyní uvažuje o odvolání v neprospěch obžalovaných. Tuším, že se bude odvolávat proti neuložení vysokých peněžitých trestů oběma dámám. Proč by si to nedovolil, když má zaručenu beztrestnost.

Je pozoruhodné, že v případě obou obviněných nepadlo podezření na osobní obohacení nebo jiný prospěch. I v tomto směru se jejich postavení liší od věci osmi obžalovaných, kteří na včasném získání licencí měli materiálni zájem. Pro odůvodnění obvinění obou dam chyběl motiv. Bez motivu není úmyslu a bez úmyslu není úmyslný trestný čin. Orgány si poradily: jako motiv si vymyslely údajný blízký vztah jejich obětí k Zemkům. Při dokazování před soudem se pohádka rozplynula jako dým, ale to již bylo účelu dosaženo. Probíhalo hlavní líčení, které muselo být dovedeno do konce.

Soud se později při vymýšlení rozsudku nad nedoložením subjektivní stránky zločinu obou dam kupodivu nepozastavil.

Tato okolnost se u každé z obviněných projevila trochu jinak. Pokud bych přistoupil na zřejmě nesmyslný názor, že žalobce rozumí složitostem licenčního řízení lépe než plně kvalifikovaná  Michaela Schneidrová, musel bych připustit, že rozhodnutím o nepovolení obnovy předmětného licenčního řízení pochybila. Ale chyba úředního jednání není sama o sobě trestným činem. Ostatně žalobci a soudci si pro sebe vynucují právo na beztrestnost pochybení, přestože za jejich “úlety” vyplácí stát ročně několik desítek milionů Kč odškodnění jejich obětem. Není důvod, proč by jiní zaměstnanci státu měli být na tom jinak. Pokud by tedy žalobce nepodsunul této obviněné úmysl pomoci Zemkům, sotva by ji mohl obvinit. V případě Aleny Vitáskové je pro žalobce situace ještě nepříznivější. Pro jednání ve prospěch Zemků neměla motiv a - jak nakonec připustil předseda senátu při ústním odůvodnění rozsudku -  není ani prokázáno, že rozhodnutí Michaely Schneidrové ovlivnila.

Ze všeho je  zřejmé, že žalobce přistupoval  k podezřeni  proti oběma obviněným přímo protikladně proti  hodnocení jednaní příslušníků bývalého vedení. Mimo to, s vědomím, že nelze ani jedné z obviněných prokázat subjektivní stránku trestného činu a jejich součinnost ve prospěch Zemků nebyla prokázána, se nestyděl požadovat pro ně tresty jako vražedkyním. Nyní uvažuje o odvolání v neprospěch obžalovaných. Tuším, že se bude odvolávat proti neuložení vysokých peněžitých trestů oběma dámám. Proč by si to nedovolil, když má zaručenu beztrestnost.


Zdeněk Jemelík, Jak probíhá monstrproces – díl VIII.

Vyšlo 2.4.2015  na mém blogu, na  webu Šalamouna, na Virtually a Neviditelném psu

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V úvodním článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014053001). Navázal jsem pak dalšími články, jež jsem v poslední době soustředil na svém blogu www.jemelikzdenek.cz.

Další pokračování hlavního líčení mělo proběhnout ve dnech 31.března až 2.dubna 2015. Z předvolaných čtyř znalců vyžádaných obhajobou se ale dva z účasti omluvili, takže předseda senátu odvolal jednání, nařízené na  1.duben. Projevil při tom nelibost nad opakujícím se doručováním návrhů na doplnění dokazování bezprostředně před prvním jednacím dnem. Jistě jej rozladila i nepřítomnost znalců-svědků obhajoby. Rozmrzelost předsedy senátu, částečně navozená důsledky taktiky obhajoby, určitě není stav příznivý pro obžalované. Bylo by nemilé, kdyby směřovala  i proti obžalovaným Schneidrové a Vitáskové, v jejichž věci se již dlouho nic neděje a advokáti proto nemají důvod škádlit soud.

Ač nejde o výsledek záměrů soudu či obhajoby, využití jednacího času v tomto bloku jednání nesnese srovnání s vysokým tempem, jímž se řízení vyznačovalo na začátku.

Z hlediska laického pozorovatele byla tato část hlavního líčení nezáživná. Byli slyšeni dva znalci, vyžádaní obhajobou,  kteří pojednávali o věcech ryze technického rázu. Jeden z nich nedokázal bezchybně čelit otázkám žalobce a předsedy senátu, takže celkově vyznění  jeho výslechu bylo pro některé obžalované nepříjemné.

Následovaly výslechy úřednic stavebního úřadu, které se podílely na vydání stavebního povolení a povolení k zahájení zkušebního provozu obou elektráren. Přiblížily účastníkům soudního jednání dosud opomíjenou část administrativního postupu, jež předcházela vlastnímu řízení o vydání licence. Výsledkem je dojem, že v dané době ani složitost úřední procedury nemusela zabránit vydání licence za podezřelých okolností, následně vzbuzujících zájem orgánů činných v trestním řízení. K jejich rozhodnutím musely ovšem přihlížet úřednice Energetického regulačního úřadu jako k dannosti při rozhodování o vydání licence a při posuzování návrhu na povolení obnovy licenčního řízení.

Neobvyklou událostí byl pokus o výslech dvou svědků, kteří odmítli vypovídat z obavy, že by si mohli přivodit trestní stíhání.

Obsahově byl tento blok jednání dalším, který se v podstatě netýkal skutkové podstaty obžaloby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Na vydání licence pro fotovoltaické elektrárny rodiny Zemků se nepodílely. V té době nepůsobily v Energetickém regulačním úřadu a možná ani netušily, že se tam někdy dostanou.   I když se o nich v těchto dnech nejednalo, náklady na obhajobu jim dále rostly. Režie tohoto řízení nepochybně není v souladu se zásadou, že orgány činné v trestním řízení mají občany zatěžovat co nejméně.  Spojením dvou samostatných kauz do jednoho celku si žalobce i soud ušetřili námahu i náklady. Bylo by to hezké, kdyby náklady na  jejich pohodlí nezatěžovaly obě obžalované, a to nemalými částkami.

Tento případ se od některých jiných vyšetřovaných kauz fotovoltaických elektráren liší aspoň tím, že podle fotografií, pořízených 26.prosince 2010 z družic NASA, elektrárny skutečně stály. Obhájci se tak mohou s žalobcem  přít pouze o to, zda rozsah zjištěných drobných nedodělků a následků vandalismu byl tak významný, že měl zabránit vydání licencí.

I když proces zpomalil tempo, zakončení jeho prvostupňové části je snad konečně na dohled. Předseda senátu nařídil další líčení na dny 15.-19. června 2015. Má být dokončeno dokazování a  můžeme se těšit na závěrečné řeči. Platí to ovšem potud, pokud se dostaví všichni předvolaní svědci a nepřijde-li obhajoba s dalšími neodmítnutelnými návrhy na doplnění dokazování. Mimo to pochybuji, že dojde i na vyhlášení rozsudku, protože jeho vypracování vzhledem k rozsahu spisu a složitosti zápletek kauzy bude pro soudce velmi náročné. Splní-li se mé obavy, obžalovaní budou mít neklidnou dovolenou.


Zdeněk Jemelík, Jak probíhá monstrproces – díl IX.

Vyšlo  29.listopadu 2015 na mém bloggu, na webu spolku Šalamoun na Parlamentních listech, Rukojmi, Faktusu24, Virtually,  Neviditelném psu

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V úvodním článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm . Navázal jsem pak dalšími články, jež jsem později soustředil na svém bloggu (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/03/monstrproces-kauza-vitaskova-2014-krivi.html, http://www.jemelikzdenek.cz/2015/03/jak-probiha-monstrproces-dil-vii-2412015.html; http://www.jemelikzdenek.cz/2015/04/jak-probiha-monstrproces-dil-viii.html; http://www.jemelikzdenek.cz/2015/10/jak-prolomit-nezavislost-nezavisleho.html). Zdá se, že jejich řada se konečně blíží ke konci.

Proces se podivuhodně vleče. Hlavní líčení od zahájení dne 2. června 2014 bylo zprvu vedeno intenzivně, ale v r.2015 se více nesoudí než soudí. Od 2.dubna 2015 do 19.října 2015 se hlavní líčení nekonalo a hned  20. října 2015 bylo další jednání odročeno na 10. až 12. listopad 2015.  Ani v listopadu se nepodařilo realizovat plánovaný program a účastníci řízení se znova sejdou v soudní síni ve dnech 1.-3. a 9.-11. prosince 2015. Nezbývá než doufat, že se tentokrát podaří dokončit dokazování a dojde na závěrečné řeči, možná i ne vynesení rozsudku. Příčinou opakovaného odročování byla neúčast předvolaných svědků. Ale hlavní zdroj průtahů, tedy  půlroční přerušení hlavního líčení je věcí organizace soudu.

 Obžalované představitelky ERÚ  Alena  Vitásková a Michaela Schneidrová žádné důvody k průtahům dosud nezadaly. Nadbytečné ztráty jejich času a energie jdou ke škodě státu, který je okrádán o jejich pracovní výkon. Kromě toho doplácejí enormním zvýšením nákladů na obhajobu a dopady zákona o státní službě (postavení mimo službu, poloviční plat, popř. nemožnost zastávat funkci).Trpí za geniální nápad spojit jejich věc s řízením proti osmičlenné skupině obžalovaných, zapletených do vydání licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovském večeru r.2010. Bez vlastního zavinění jsou kráceny v  právu na rychlé vyřízení věci.

Bojovné „drzé holce“ Aleně Vitáskové, zjevně odsouzené tajemnými temnými silami k uštvání, průtahy v soudním řízení  nepřinesly úlevu. Naopak jejich časový prostor vyplnily nové trampoty v podobě trestního stíhání kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/08/drza-holka-v-protiofenzive.html; http://www.jemelikzdenek.cz/2015/08/trafikanti-drza-holka.html; http://www.jemelikzdenek.cz/2015/05/stale-dal-ve-stylu-nagygate.html). Pod záminkou vyšetřování velmi jednoduchého, průhledného a hlavně sporného provinění policie věnuje Energetickému regulačnímu úřadu obtěžující pozornost.

Souběžně vedla Alena Vitásková neúspěšný boj proti přijetí novely energetického zákona, která přinesla omezení nezávislosti Energetického  regulačního úřadu, zkrátila její funkční období proti smluvnímu ujednání a nahradila její funkci pětičlennou radou.  Nezávislý úřad se stane přívěškem Ministerstva průmyslu a obchodu, jemuž budou držitelé „trafik“ členů rady vděční za jmenování. Vedlejším produktem přijetí novely je  riziko zvýšení cen energií pro koncové spotřebitele  (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/04/pet-bajecnych-trafik.html; http://www.jemelikzdenek.cz/2015/10/jak-prolomit-nezavislost-nezavisleho.html).

Nezanikne-li její funkce v důsledku působnosti novelizovaného energetického zákona, její protivníci se mohou těšit, že jako trestně stíhaná nebude moci zastávat funkci, bude-li od 1.1.2016 podřazena pod zákon o státní službě.

V poslední době Alena Vitásková vyvolala přímo bouři nevole prohlášením, že do cenového rozhodnutí pro r. 2016 nezahrne podporu obnovitelným energetickým zdrojům (majitelům solárních a vodních elektráren či bioplynových stanic), které nemají tzv. notifikaci, čili jejichž podpora nebyla schválena Evropskou komisí.

(http://www.denik.cz/ekonomika/zelene-dotace-urad-muze-zastavit-vyplatu-42-miliard-20151103.html; http://www.solarninovinky.cz/?zpravy/2015112406/vitaskova-eru-problem-notifikace-oze-nenecham-vyhnit#.Vlo5MKJML6s; http://zpravy.e15.cz/domaci/udalosti/eru-vetsina-obnovitelnych-zdroju-nema-narok-na-podporu-1247594). Ve hře je 42 miliard, jejichž nevyplacení by přivedlo některé majitele obnovitelných zdrojů do velkých ekonomických nesnází. Vyjednání notifikací s Evropskou komisí je v pravomoci Ministerstva průmyslu a obchodu.

Úsilí o vytlačení Aleny Vitáskové z vlivu na ekonomiku podnikání v energetice je nepřehlédnutelné, i když koordinaci akcí z jednoho místa nelze prokázat. Důvody k němu vyplývají ze souvislostí s historií obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaických elektráren. Na počátku jejich zavádění chytří lidé v tichosti nastavili ekonomické podmínky pro poskytování podpory obnovitelných zdrojů tak, že umožnily jejich majitelům dosahovat nemravně vysokých příjmů. Podnítili tím obrovský zájem investorů, jenž vedl k zahlcení Energetického regulačního úřadu žádostmi o licence. Vedení úřadu nápor organizačně nezvládlo, nastal chaos. Když pak stát se zpožděním zjistil rozsah škod a bez výstrahy přístup k zvýhodněným sazbám dotací časově omezil, nastal obrovský tlak na získání licence do konce r.2010 za každou cenu, třeba i cestou nezákonného jednání. Vzniklo ideální prostředí pro bujení korupce. Kdyby protikorupční policie důkladně rozkryla vlastnickou strukturu některých fotovoltaických elektráren, možná bychom se divili jménům počestných veřejných činitelů, tiše se podílejících na jejich zisku.

Alena Vitásková podnikla různé kroky, které ohrožují příjmy držitelů neoprávněně nabytých licencí, ale vynášejí také na denní světlo otázku po odpovědnosti původců počátečních nesmyslných cenových pravidel a také po zavinění bývalého vedení ERÚ, za jehož působení docházelo k nezákonnostem při vydávání licencí. Vývoj směřuje i ke zkoumání možného korupčního pozadí vydání některých licencí včetně možného majetkového propojení některých veřejných činitelů se solárním byznysem. V zkratovém vidění ohrožených je Alena Vitásková veřejný nepřítel č.1, kterého je třeba „zaříznout“. Nenapadá je, že „drzá holka“ nedělá nic mimořádného, co by dělat nemusela, takže její nástupce bude pokračovat v jejích šlépějích.

V každém případě atmosféra ve vládnoucích kruzích je pro Alenu Vitáskovou krajně nepříznivá. Nestrannost a nezávislost soudu při rozhodování o jejím osudu bude proto vystavena náročné zkoušce.