Monstrproces u KS Brno III

21.04.2016 | Zdeněk Jemelík

Přitažlivost tohoto pokračování hlavního líčení pro média mohla zvýšit razie protikorupční policie v úřadovnách ERÚ v Jihlavě a Ostravě ze dne 28. srpna 2014 (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014083101), kterou dal žalobce Radim Mezlík průchod svému přesvědčení, že úředníci ERÚ přezkoumáním sporných licencí a jejich obnovením s datem účinnosti od 31. prosince 2010 pokračovali v souzeném zločinném jednání. Ale až na to, že na soudním dvoře číhal na Alenu Vitáskovou kameraman České televize, se žádné velké rojení novinářů nekonalo.

Jednání skončilo tak rychle, jak začalo. Jeden z obžalovaných se omluvil pro nemoc a vyslovil nesouhlas s pokračováním v hlavním líčení v jeho nepřítomnosti. Soud se s překážkou vyrovnal odročením. Mohl sice věc nemocného obžalovaného vyloučit k samostatnému projednání, pokračovat s ostatními v projednávání obžaloby a případně později opět obě části spojit, ale zvolený postup je čistší. Nicméně tato drobná událost potvrzuje bezohlednost žalobce vůči obžalovaným Vitáskové a Schneidrové, jejichž případný samostatný proces by onemocnění obžalovaného nijak neovlivnilo.

Žalobce učinil při jednání nenápadný, leč významný krok: vložil do soudního spisu jako listinný důkaz dvě správní žaloby, kterými nejvyšší státní zástupce napadl z veřejného zájmu řízení ERÚ, jež vedlo k obnově licencí pro obě předmětné elektrárny. Existence žalob potvrzují, že vyvolání razií je projevem žalobcovy posedlosti přáním dostat obžalované Vitáskovou a Schneidrovou a možná i někoho navíc za každou cenu za mříže. Musí si být svou věcí velmi jistý, protože v případě, že by správní soud rozhodl, že úředníci ERÚ při obnově licencí nepochybili, vyšla by najevo nesmyslnost trestního stíhání obou dam od samého počátku a náklady na razii by se staly neúčelně vyhozenými penězi. Protože platí nadřazenost civilního řízení nad trestním, a v případě prokázání nezákonnosti obnovy licencí nehrozí promlčení, je zřejmé, že zahájení úkonů trestního řízení před rozhodnutím správního soudu je předčasné. Je možné, že žalobce jeho uspěcháním usiloval o získání oprávnění k sledování telekomunikačního provozu obžalovaných, které podáním obžaloby ztratil.

Na jeho postupu je pozoruhodný i nesoulad s právním názorem Nejvyššího státního zastupitelství. Žalobce vyzval na sklonku r.2013 ERÚ, aby vzal do úvahy poznatky z trestního řízení, které mu nebyly známy a ve správním spisu chyběly. ERÚ jeho výzvu pochopil jako zásah do své nezávislosti (ERÚ nesmí podle zákona přijímat od nikoho pokyny) a podal stížnost nejvyššímu státnímu zástupci. Podle odpovědi NSZ Radim Mezlík postoupením poznatků nijak nepochybil, ale bylo výlučným právem ERÚ je vyhodnotit podle svého uvážení. Když však je ERÚ vyhodnotil v rozporu s laickým názorem žalobce, jeho nezávislost neplatila: přivodil si zahájení úkonů trestního řízení.

Předsedkyně ERÚ Alena Vitásková si na zahájení dalšího trestního řízení a provedení razie stěžovala nejvyšším představitelům státu (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014083101http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014083101). Žádný z nich ovšem nemá pravomoc olomoucké žalobce „umravnit“. Nejvyšší státní zástupce se na dotaz ČTK vyjádřil, že z vlastní iniciativy se jejími námitkami nebude zabývat, dokud mu je nepostoupí některý z jejich adresátů. Pak je bude muset prověřit, ovšem výsledek nemůže předjímat (http://www.epravo.cz/zpravodajstvi/nejvyssi-zalobce-neda-z-vlastni-iniciativy-proverit-zatah-na-eru-95270.html). Tato zdrženlivost, úzkostlivé zachovávání nestrannosti, jsou pro myšlení Pavla Zemana příznačné a v „mírových“ podmínkách by bylo na místě jej za ně pochválit. Mám ale obavy, že státní zastupitelství se nachází spíše „ve stavu válečném“. Probíhá přetahovaná o podobu zákona o státním zastupitelství a stále více lidí popouzí „odvážné“ zásahy žalobců a s nimi spolupracujících speciálních policejních útvarů proti orgánům státní správy, stejně jako netečnost k zjevnému zneužívání pravomoci některými vysokými představiteli moci výkonné (např. nezájem o o „kauzu Kubice“). Právě jejich „odvázanost“ může být příčinou příklonu k přijetí takové úpravy organizační a řídící struktury státního zastupitelství, která je oslabením účinnosti vnitřního řízení učiní méně „nebezpečným“ než by byla třístupňová soustava, projektovaná skupinou státních zástupců kolem Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. Odpor proti přehnané „statečnosti“ a „nezávislosti“ žalobců může zprostředkovaně vést až k pádu obou „rodičů“ progresivní předlohy zákona. S ohledem na danou situaci by Pavel Zeman měl přistupovat k ohlasům veřejnosti na výstřelky žalobců se zvýšenou citlivostí a měl by své podřízené tvrdě usměrnit.

Čím déle toto řízení sleduji a čím hlouběji se seznamuji s problematikou právě této kauzy, tím více se mi jeví jako soud proti zdravému selskému rozumu. Odebrání licencí nebo jejich udělení s datem účinnosti pozdějším než 31. prosince 2014 by patrně připravilo investora o možnost splácet miliardový úvěr a přivedlo by jej ke krachu. O práci by přišlo několik tisíc zaměstnanců, kteří by si pak šli pro podporu v nezaměstnanosti. To vše kvůli nedodělkům za pár desítek tisíc Kč při celkové hodnotě investice 1,4 miliardy Kč, popř. kvůli upřednostnění záporného názoru jednoho z inspektorů ERÚ před kladným stanoviskem dalších dvou. Sám investor přitom zpoždění výstavby nezavinil. Byl závislý na dodavatelské firmě, a ta zase doplatila na nepříznivé počasí v závěru roku, které jí znemožnilo pokračovat potřebným tempem.

Celý případ ukazuje na obrovský chaos ve vydávání licencí v ERÚ na konci r.2010 (tedy za starého vedení), kdy licence vydávali také narychlo najatí brigádníci a úředníci z administrativy a úroveň kontroly byla tak nízká, že došlo i na vydání licencí elektrárnám, které ani nebyly osazeny panely ( na satelitních fotografiích Zemkových elektráren lze spočítat instalované panely, čili elektrárny fyzicky existovaly).

Obecně je kauza špatnou vizitkou pro hospodářskou politiku Topolánkovy a Nečasovy vlády ve vztahu k solární energetice. Nejdříve v době, kdy ještě skoro žádné fotovoltaické elektrárny u nás neexistovaly a informace o ekonomice jejich provozu mělo jen pár zasvěcenců, nějací předvídaví šikulové se postarali o takové nastavení cenových pravidel tak, aby umožnili dosažení pohádkově vysokých výnosů, a pak ještě dodatečně prodloužili dobu vyplácení podpory z 15 na 20 let. To je výchozí bod všech dalších malérů. Senátor Jiří Čunek a po něm Alena Vitásková se pokusili vyvolat trestní stíhání pachatelů této kulišárny, ale neuspěli: není dost dobře možné prokázat individuální zavinění ve složitém legislativním procesu a nelze přiznat povahu trestného činu vytvoření předpisu, bez připomínek schválenému parlamentní žvanírnou. 

Když se pak provalily důsledky vychytralého nastavení cenových podmínek, vláda prudce šlápla na brzdu brutálním snížením výkupní ceny dodané elektřiny s účinností od 1. ledna 2011 z 12.150 Kč/MWhod. na 5.500/MWhod. Tím vyvolala zběsilé závody investorů s časem, jejichž cílem bylo získání licence nejpozději 31. prosince 2010.

Vládní opatření bylo zřejmě nezbytné. Nic to nemění na tom, že tak zásadní změny pravidel hry v jejím průběhu jsou zvěrstvo.

A nelze se divit úřednicím ERÚ, že neunesly tíhu odpovědnosti za způsobení likvidační škody Zemkovým firmám, v případě Michaely Schneidrové navíc v situaci, kdy se již vědělo o napadení rozhodnutí ERÚ správní žalobou nejvyššího státního zástupce: bylo lákavé přenést odpovědnost na správní soud.

Zdeněk Jemelík, Jak probíhá monstrproces – díl IV.

Vyšlo 19.9.2014 na webu Šalamouna a na Politikonu, NetMedium,Virtually, na Neviditelném psu a na Parlamentních listech

Blížící se zima a vývoj na Ukrajině jsou důvodem ke starostem, jak české domácnosti a průmysl přežijí zimu v případě naplnění katastrofického scénáře s úplným přerušením ruských dodávek ropy a plynu. Energetická bezpečnost státu se rázem stala věcí prvořadého zájmu. Ve snaze přispět k uklidnění veřejnosti Česká televize pohotově zařadila v neděli 14. září 2014 do programu Otázek Václava Moravce jako hlavní bod první části pořadu vystoupení Aleny Vitáskové, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, která si v minulosti vysloužila přezdívku „plynová královna“.

Paní předsedkyně, obvykle při veřejných vystoupeních využívající jako účinnou zbraň k posílení účinku svých argumentů ženský půvab, se tentokrát stylizovala do mužské strohosti zjevu, která vhodně podtrhla ráz jejího projevu. Vystupovala rázně a sebejistě. Nenechala nikoho na pochybách, že je bezvadně informovaná o zásobách a budoucích dodávkách zemního plynu.  Zdůraznila význam  dobře fungujícího regulačního úřadu, jehož nezávislost musí být v nebezpečné energetické situaci státu nekompromisně hájena. Působila přesvědčivě jako rázná manažerka, která ví, kudy na zabezpečení plynu všem potřebným, promyslela příslušná opatření a má vůli a sílu vynutit si jejich uplatnění: chvílemi působila jako malý Putin v sukních.

Pochlubila se také výsledky své pracovní návštěvy U.S.A., kde ji přijaly nejvyšší autority v oboru a dostalo se jí uznání úrovně její práce. Nezapomněla ani na důležitost  součinnosti s ostatními evropskými regulátory. Celkem to byla krásná uklidňující pohádka o zabezpečení tepla na zimu a o triumfující mocné ženě.

Chvilky televizní slávy ale záhy vystřídala tvrdá realita složitého postavení paní předsedkyně: od března r.2013 čelí trestnímu stíhání, které přešlo v řízení u Krajského soudu v Brně, kde v úterý a ve středu pokračovalo hlavní líčení.  Proces se týká osmi obžalovaných, jež spojilo vydání licencí pro provoz dvou fotovoltaických elektráren v majetku společností slováckého miliardáře Zdeňka Zemka o silvestrovské noci roku 2010. Žalobce k nim přihodil Alenu Vitáskovou a bývalou ředitelku licenčního odboru Michaelu Schneidrovou, které měly v r.2012 každá svým dílem zabránit obnovení licenčního řízení, jež by podle jeho utkvělých představ vedlo k odebrání licencí. Se skutkem ze silvestrovské noci r.2010 nemají tyto obžalované nic společného, nadměrnou ztrátu času, energie a nákladů na obhajobu musejí ale nést. Možnost, že zatěžování významné státní úřednice účastí na úkonech trestního řízení v nadbytečném rozsahu může poškodit stát, žalobci nedochází: chová se, jako by státní zastupitelství stálo nad všemi ostatními složkami státu a nemuselo se na nic ohlížet.

Jako by náhodou - a spíše záměrně než náhodou - Česká televize a ČTK doprovodily zmíněné „soudné dny“ zprávou o tom, že nejvyšší státní zástupce podal proti Energetickému regulačnímu úřadu správní žaloby, kterými se domáhá zrušení výše zmíněných licencí, jejichž vydání podle něj odporuje zákonu. A případem se prý již zabývá Krajský soud v Brně v trestním řízení, v němž je Alena Vitásková v postavení obžalované (http://zpravy.aktualne.cz/domaci/statni-zastupce-zeman-zaluje-eru-kvuli-sasa-sun-a-zdenek-sun/r~49d441143e9a11e4b3d60025900fea04/).

Zpráva je ukázkou mimořádně špatné novinářské práce, možná účelově vykonané za účelem ovlivnění nálady v soudní síni. Především není aktuální. Pavel Zeman skutečně žaloby podal, ale již ve dnech 20. a 27. srpna 2014. Mimo to se vůbec netýkají licencí, jejichž podivné vydání je pozadím trestního řízení u Krajského soudu v Brně. Ty již neexistují. Energetický regulační úřad je přezkoumal, zrušil a nahradil novými. Žaloby směřují právě proti nim. Jsme tedy svědky „války“ dvou nezávislých úřadů: ERÚ v souladu se svou zákonnou pravomocí, na základě odborného vyhodnocení doplněných podkladů, vydal licence. Ale NSZ na základě vlastního nezávislého vyhodnocení podkladů žádá soud, aby je zrušil. To je korektní civilizovaný postup řešení odborného sporu mezi dvěma nezávislými  ústředními orgány státní moci, odpovídající zásadě subsidiarity trestního práva a vzájemnému respektu dvou nezávislých orgánů státní  moci.

V současnosti ale probíhá další související řízení, o němž se zpráva ČT a ČTK nezmiňuje. Žalobce z procesu u Krajského soudu v Brně poskytl totiž ERÚ poznatky z trestního řízení, o nichž se domnívá, že jejich správné vyhodnocení mělo zabránit vydání nových licencí Zemkům. Protože je nezávislý úřad vyhodnotil odlišně od jeho laického názoru, nechal zahájit úkony trestního řízení proti úředníkům ERÚ, kteří se vzepřeli jeho vůli. A vede si ostře: nechal provést razii v úřadovnách ERÚ, při které policisté podrobili vážně nemocného ředitele licenčního odboru mnohahodinovému vysilujícímu výslechu (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014083101).

Na rozdíl od výše zmíněného postupu Pavla Zemana v tomto případě nelze hovořit o korektnosti, ale spíše o posedlosti a neúctě k nezávislosti úřadu, který má ve struktuře státních orgánů silnější postavení než NSZ. Prostředky trestního práva jsou posledním  nástrojem, který se má uplatnit, když porušení zákona nelze napravit jinak. Jestliže se nejvyšší nadřízený žalobce pustil cestou správního řízení, pouze soud může rozhodnout, zda se úředníci ERÚ skutečně dopustili pochybení. Zamítne-li soud žaloby, celá akce s raziemi ztratí smysl a zařadí se pouze do výčtu operací v působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které stály daňové poplatníky spoustu peněz, ale výsledek přinesly jen malý, pokud vůbec jaký. Žalobce se na úhradě nákladů samozřejmě nebude podílet, protože za porušení základních principů trestního práva se ve Švejkolandu kárné žaloby nepodávají, avšak podmínkou přípustnosti vymáhání regresní náhrady na původci škody je odsouzení kárným soudem. Teprve vyhoví-li soud žalobám, bude na místě zkoumat, zda došlo k administrativnímu pochybení nebo trestnému činu.

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně se soustavně zabývám od jeho začátku. V článkuJak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014053001), jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014060502; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014061301;

http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014061901; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014090501), v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

Pokračování hlavního líčení ve dnech 17. a 18. září 2014 ozvláštnilo první výrazné zajiskření mezi obhájci a předsedou senátu. Skupina čtyř advokátů jej vyzvala k vyloučení pro podjatost. Spatřovali ji v jeho způsobu vedení výslechů jejich klientů a některých svědků, jímž měl dokazování vést v neprospěch obžalovaných. Aby zvláštností nebylo málo, mezi jinými příklady podjatého nakládání uvedli výslech obž. Aleny Vitáskové. Zvláštnost spočívá v tom, že žádný z „rebelujících“ obhájců Alenu Vitáskovou nezastupuje, ona sama o jejich ochranu nežádala a její obhájci se k útoku na předsedu senátu nepřipojili.

Po uzavřené poradě senátu pan předseda výzvu odmítl usnesením. O návrhu bude nyní muset rozhodnout Vrchní soud v Olomouci. Řízení pokračuje dále bez přerušení. V případě  vyloučení pana předsedy stížnostním soudem by se muselo celé řízení od začátku opakovat. Přidávání dalšího materiálu k projednávání je za těchto okolností poněkud riskantní. Pokud pan předseda řízení nepřerušil do rozhodnutí stížnostního soudu,  zřejmě věří, že k jeho vyloučení nedojde.

Na okraj této episody na základě zkušeností z monitorování desítek soudních řízení dodávám, že mezi soudci se občas vyskytují svérázné osobnosti s osobitým způsobem vedení procesu. K zvláštnostem soudce Aleše Novotného patří jeho sklon k častému vybízení obžalovaných, aby si uvědomili závažnost své životní situace a ohrožení trestem. Snad se je takto snaží přivést k uvážlivému postupu obhajoby, ale obžalovaní, kteří  všechny hrozby vnímají i bez upozornění, nemusejí být dobře míněným napomínáním potěšeni. Zda v projevech „otcovské péče o odsouzené“ prokvétá podjatost, rozhodne soud.

Dokazování dále pokračovalo výslechy zbývajících svědků, většinou navržených obhajobou. Nepřinášely celkem žádná překvapení, s výjimkou vyvolání pochybností o korektnosti důkazu ve prospěch obžalovaných v podobě notářského zápisu, jenž byl patrně sepsán jinde, než se v něm uvádí.   A obhájce Aleny Vitáskové potěšily určité rozpory ve svědecké výpovědi bývalého místopředsedy ERÚ Blahoslava Němečka. 

Dalšími dvěma dny v příštím týdnu se monstrproces opět posune o kousek blíže k rozsudku.

Zdeněk Jemelík, Jak probíhá monstrproces – díl V.

Vyšlo 7.10.2014 na webu Šalamouna a na Politikonu, na NetMedium, Parlamentních listech a na Neviditelném psu

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014053001)jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde, v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

(http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014060502; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?;http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014061901; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014090501; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014091901).

Dne 24. září 2014 skončilo soudní jednání velmi rychle. Po výslechu dvou svědků předseda senátu Aleš Novotný vydal obhájcům písemné vyhotovení usnesení z 18. září 2014, jímž nevyhověl námitce  podjatosti. Poskytl je všem obhájcům bez výjimky, včetně těch, již se k výzvě k jeho vyloučení nepřipojili. Odročil pak pokračování hlavního líčení na dny 11. a 12. listopadu 2014, neboť musí vyčkat rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o stížnostech, které proti jeho usnesení podali obhájci. Pokračování v jednání by jinak bylo riskantní, protože v případě, že by stížnostní soud obhájcům vyhověl, musely by se s novým předsedou senátu všechny úkony opakovat.

 Vzniklé průtahy potvrzují nevhodnost sloučení věcí  osmi obžalovaných, stíhaných kvůli podezřelému vydání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny rodiny miliardáře Zdeňka Zemka v noci dne 31. prosince 2010, a Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, jež žalobce poslal před soud kvůli zastavení řízení, jež domněle mohlo vést k jejich odebrání. Jde o dva skutky, jež sice spojují zmíněné licence, ale odehrály se v různé době, jejich povaha je rozdílná a nikdo z obžalovaných  neprochází oběma skutkovými ději. Větší část dokazování se obžalovaných dam vůbec netýká. Jejich obhájci se k námitce podjatosti nepřipojili. Nicméně jejich klientky se musí  účastnit jednání (aspoň vysláním obhájců) i v částech, jež se týkají pouze osmi spoluobžalovaných, a kvůli námitkám jejich obhájců budou čekat na rozsudek o šest týdnů déle. Prodlužuje se tak doba jejich psychického strádání a vznikají jim nadbytečné časové a finanční ztráty.

Žalobce jistě dokáže  formálně zdůvodnit své oprávnění spojit pro pohodlí své a soudu dvě věci, jež spolu souvisí jen nepřímo, a jeho nadřízení ve jménu principiální neomylnosti  státních zástupců všechny výtky odmítnou. Nicméně jeho postup je jedním z četných projevů pohrdání žalobců presumpcí neviny, z které vyplývá povinnost důsledně dbát ustanovení trestního řádu o nutnosti zatěžovat životy obviněných úkony trestního řízení jen v nezbytně nutné míře a šetřit jejich osobní důstojnost.  Jejich myšlení jde přesně opačným směrem: v obviněném vidí budoucího odsouzeného zločince, a zločinci přece nemají nárok na ohledy. Duch předlistopadové prokuratury a jejího sovětského vzoru je v jejich hlavách stále živý. O jeho přežívání  pečují bývalí prokurátoři-členové KSČ, kteří stále drží velkou část vedoucích funkcí ve státním zastupitelství, dokonce i v bezprostředním okolí nejvyššího státního zástupce. Proto je vliv předlistopadového přístupu k trestnímu právu ve státním zastupitelství  silnější než duch Listiny základních práv a svobod, která je pro některé z nich nevítanou novotou.

Trestní stíhání Aleny Vitáskové se tak postupně mění v nekonečný příběh. Nejde jen o to, že musí snést stres, nadměrnou ztrátu času a peněz z tohoto procesu, ale časem  se asi bude muset podrobit úkonům trestního řízení ve věci, vyvolané čtenářům již známým žalobcem  Radkem Mezlíkem kvůli zrušení původních licencí a jejich nahrazení novými s účinností od 31.prosince 2010 (viz díl IV). Záležitost tak  pro ni neskončí rozsudkem v probíhajícím procesu. I kdyby ji žalobce tentokrát neobžaloval, život jí bude ztrpčovat narušení chodu úřadu trestním stíháním jeho důležitých zaměstnanců.

Také zahájení nového trestního řízení je projevem pohrdání presumpcí neviny: žalobce předjímá výsledek správního řízení soudního, jež ke zrušení nových licencí vyvolal nejvyšší státní zástupce. Myslí si, že správní  soud prokáže nesprávnost rozhodnutí ERÚ, ale pro případ, že by výsledek byl opačný, bude jistě postupovat tak rychle, aby aspoň stačil způsobit obviněným co nejvíce nepříjemností dříve, než se jim dostane ve správním řízení satisfakce. Pokud se v odhadu zmýlí, jeho snaha vyjde naprázdno a daňoví poplatníci budou muset oželet peníze, vložené do předčasně zahájeného trestního řízení. Psychické  strádání nespravedlivě stíhaných ovšem nikdo neodčiní.

Ani tím příběh neskončí. Alena Vitásková čelí nyní také podnětu k prověření podezření, že se nečinností a následným přenesením přezkumu 120 podezřelých licencí na NSZ mohla dopustit trestného činu, neboť tím navodila nebezpečí promlčení.  Tentokrát studený vítr zafoukal ze  strany NSZ.

Tato část příběhu má také kořeny v r.2010, kdy ERÚ administrativně nezvládl smršť několika tisíc žádostí o vydání licence. V lednu r. 2011 byla ustavena pracovní skupina, která měla přezkoumat podezřelé případy. Vytipovala jich šestnáct a ve třech případech pak ERÚ podal  trestní oznámení.

Alena Vitásková se při nástupu v srpnu r.2011 domnívala, že hříchy roku 2010 jsou zahlazené. Z omylu ji vyvedlo až zahájení trestního řízení kvůli vydání licencí pro elektrárny rodiny Zemků. To ale ještě stále netušila možný rozsah problému. Na jaře r. 2013 ERÚ obdržel podnět Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen MPO) k prověření dalších 180 licencí. Došlo k dohodě mezi Alenou Vitáskovou a  nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, že ERÚ v návaznosti na svou vlastní přezkumnou činnost předá vybrané spisy na NSZ, čímž umožní nejvyššímu státnímu zástupci, aby dle své úvahy bez průtahů podal žaloby z veřejného zájmu na odnětí podezřelých licencí. Přezkumné řízení podle správního řádu, prováděné ERÚ, je velmi zdlouhavé. Postoupením vybraných spisů se mělo předejít možnému promlčení.  ERÚ jich vytipoval k předání na NSZ 120.

Na základě vyhodnocení spisů, postoupených z ERÚ na NSZ, podal nejvyšší státní zástupce z veřejného zájmu  19 správních žalob, k nimž přidal další čtyři na základě vlastního šetření. Zhruba dvacet spisů bylo postoupeno k prověření policii, u několika málo již vypršela tříletá promlčecí lhůta, ale u většiny  došlo NSZ k závěru, že buď je podnět k odnětí licence nedůvodný, nebo není na jejím odnětí naléhavý společenský zájem. Další správní žaloby kvůli licencím, vydaným do 31.prosince 2010, již nelze očekávat, protože vypršela tříletá promlčecí lhůta.

Z uvedeného je zřejmé, že v důsledku administrativního chaosu při vydávání licencí v r.2010 vznikla velmi složitá situace. Náprava přezkoumáním celého souboru vydaných licencí byla zřejmě nad síly ERÚ či kohokoli jiného. Přezkum aspoň části z nich komisí pracovníků bývalého vedení ERÚ přinesl výsledky, které se na pozadí výše uvedeného požadavku MPO zdají být hubené. Situaci zhoršilo přerušení kontinuity řízení výměnou vrcholového vedení v r.2011: Alena Vitásková nemohla v srpnu r.2011 tušit, že vstupuje  na zaminované pole důsledků chaosu z r.2010. Pokud ji bude chtít žalobce usvědčit z úmyslného trestného jednání, bude muset prokázat, že mohla vědět o možnosti existence většího počtu neodhalených vadných licencí, že ERÚ měl dostatečnou pracovní kapacitu na to, aby navíc ke svým průběžným úkolům přezkoumal spoušť, kterou v kvalitě  vydaných licencí po sobě zanechalo bývalé vedení, a posléze nalézt motiv k úmyslnému brzdění přezkumu vytipovaných licenčních spisů.

Posuzovat přiměřenost administrativního úsilí ERÚ bez znalosti záludnosti správního řízení je neodpovědné. Držitelé licencí mají účinné prostředky pro obhajobu svých zájmů, při nejmenším k protahování řízení, včetně možnosti vtáhnout do věci správní soud. V případě předmětných elektráren rodiny Zdeňka Zemka Alena Vitásková  učinila z moci úřední první kroky k přezkoumání a případnému odnětí licencí v říjnu r.2012, výsledek se dostavil až v lednu r.2014. Příčinou zdlouhavosti řízení nebyla nečinnost úředníků ERÚ, pouze vlastníci jako účastníci správního řízení plně využili svých zákonných práv k obhajobě svých zájmů. 

Celek tří trestních kauz, přímo nebo nepřímo se dotýkajících Aleny Vitáskové, potažmo ERÚ, má ústavněprávní souvislosti. Střetávají se v nich dva ústřední orgány státní správy s přesně vymezenou pravomocí, na sobě navzájem nezávislé, jednající v režimu odlišných právních předpisů, tedy správního a oborového práva na straně jedné, trestněprávních předpisů na straně druhé. Silnější postavení v soustavě moci výkonné má ERÚ, který na rozdíl od NSZ nepodléhá vládě. Předsedkyni ERÚ smí odvolat pouze prezident republiky při zachování zákonných podmínek, nejvyššího státního zástupce může odvolat vláda bez udání důvodů. Podle zásady subsidiarity trestního práva by podezřelá prvostupňová rozhodnutí ERÚ měla přednostně přezkoumat předsedkyně ERÚ jako druhostupňový orgán, popřípadě správní soud, přičemž předmětem posuzování musí být soulad vydaných rozhodnutí se správním řádem, energetickým zákonem a dalšími oborovými předpisy. Není jiná cesta ke zjištění správnosti úředního postupu a případné společenské závažnosti možného pochybení.

A platí zásada, že nástroje trestního práva jsou „ultima ratio“. V případě, že by na ně mělo dojít, mají orgány činné v trestním řízení výhodu, že nejsou vázány tříletou promlčecí lhůtou správního řízení, takže k předbíhání civilního řízení nemají rozumný důvod.

Ve výše uvedených případech státní zastupitelství postupuje proti ERÚ z pozice síly, nadřazujíc trestněprávní hodnocení podezřelých skutků nad hodnocení dle správních a oborových předpisů a v případě probíhajícího řízení proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové vycházejíc při dokazování úmyslu ze spekulací. Nyní se dalo znova na pochod, ačkoli bylo žalobou nejvyššího státního zástupce zahájeno správní řízení, v němž soud rozhodne o tom, zda zkoumané rozhodnutí o obnově licencí pro Zemkovy elektrárny bylo správné. Protože správní řízení je zdlouhavější než trestní, nelze vyloučit paradoxní možnost, že obvinění budou odsouzeni za vydání správných rozhodnutí. Státní zastupitelství se v tomto případě vlamuje do postavení předlistopadové prokuratury, která měla pravomoc neomezeného dohledu nad zákonností rozhodnutí všech státních úřadů.

Státní zástupci hájí svůj postup v tomto případě zákonnou povinností stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. V tomto případě ovšem dochází ke kolizi se zásadou subsidiarity trestního práva, která má ústavněprávní zakotvení. Větší zdrženlivost žalobců by byla nepochybně na místě, aniž  by způsobila škody.

Ostatně v praxi si státní zástupci často vykládají povinnost stíhat všechny trestné činy po svém. V některých případech uplatňují výběrový přístup ke spravedlnosti. Jeho krystalicky čistou ukázkou je právě trestní stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Bývalé vedení ERÚ vědělo naprosto přesně, že přístup ředitele licenčního odboru k žádostem Zemků o licence byl neobvyklý a vědělo o podivných okolnostech vydání licencí v noci 31.prosince 2010 po druhém ohledání elektráren. Připustíme-li, že tehdejší předseda ERÚ Josef Fiřt jako druhostupňový orgán neměl pravomoc zabránit řediteli licenčního odboru ve vydání licencí, pak nemůžeme pominout skutečnost, že měl dost důvodů k tomu, aby hned 2. ledna 2011 zahájil z moci úřední přezkum rozhodnutí o vydání licencí, což neučinil. Srovnám-li obsah obvinění Aleny Vitáskové s popisem jeho chování v této věci, z mého laického pohledu se věci jeví tak, že žalobce měl k jeho trestnímu stíhání nejméně tolik důvodů jako v jejím případě. Ale Josef Fiřt a jeho souputníci Blahoslav Němeček, tehdejší místopředseda ERÚ,  Antonín Panák, tehdy ředitel sekce legislativněprávní a pozdější místopředseda ERÚ zájem žalobce nevzbudili a v trestním řízení působí jako svědci obžaloby. 

Vztah státního zastupitelství a ERÚ má v tomto případě i subjektivní stránku. Účast na trestním řízení v postavení obviněného je psychicky velmi náročná, přímo stresující. Zvláště v případě dlouhodobého procesu se nezbytně promítne do výkonnosti postižené osoby, často i do jejího zdravotního stavu. Velmi dlouhé trestní stíhání vedoucích pracovníků může zprostředkovaně  působit rušivě na chod jimi řízených jednotek. Trestní stíhání Michaely Schneidrové trvá od října r.2012 a včetně odvolacího řízení současného brněnského procesu bude jistě pokračovat ještě nejméně rok, v případě použití mimořádných opravných prostředků i déle. Alena Vitásková je v postavení obviněné od března r.2013 a s ohledem na nově zahajované věci má slušnou naději, že se konce trápení před odchodem do starobního důchodu vůbec nedočká. S přihlédnutím k presumpci neviny je na místě požadovat, aby státní zastupitelství postupovalo s maximální možnou zdrženlivostí, protože účinky jeho postupu mohou mít rušivý vliv na chod významného ústředního úřadu.

Celkový pohled na všechny tři dotčené kauzy pak působí dojmem, že nějaké sudičky v zákulisí rozhodly, že Alena Vitásková musí být odstraněna bez ohledu na cenu, kterou za to stát zaplatí.

Vše se shodou okolností odehrává v době, kdy v debatě o novém zákonu o státním zastupitelství žalobci usilují o posílení své nezávislosti, vzpouzejíce se proti standardnímu postavení advokáta státu. K posuzování jejich požadavků by se mělo přistupovat s přihlédnutím k obvyklým evropským právním úpravám, které nekontrolovanou moc prokuratury nebo státního zastupitelství neznají, ale i k domácím zkušenostem: i dnešní „málo nezávislé“ státní zastupitelství dokázalo spuštěním „kauzy Nagygate“ smést vládu a v kauze Aleny Vitáskové zasahuje do chodu důležitého státního orgánu. 

Zdeněk Jemelík, Jak probíhá monstrproces – díl VI

Vyšlo 20.11.2014 na webu Šalamouna a na Politikonu, Parlamentních listech, NetMediu, a na Neviditelném psu

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014053001), jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde, v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

(http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014060502; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014061301;

http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014061901;

http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014090501;

 http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014091901; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014100701)

Po neplánovaném odročení, vynuceném nemocí obžalované Michaely Schneidrové, proces pokračoval ve dnech 19. a 20.listopadu 2014 výslechy svědků obhajoby a čtením listinných důkazů. Poslední vývoj dokazování mě vede k domněnce, že ve věci podezřelého vydání licencí se v závěru procesu povede mimo jiné tvrdý spor mezi  žalobcem a obhajobou, zda nepominutelnou podmínkou pro vydání licence je skutečně dohotovení elektrárny „do posledního šroubečku“, i když tento stav je prakticky nedosažitelný.

Čím déle řízení probíhá, tím silnější je mé přesvědčení, že žalobce Radim Mezlík nedomyslel důsledky spojení kauzy spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se záležitostí osmi obžalovaných, zapletených do podezřelého vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám rodiny Zemků o silvestrovské noci r.2010. Jejich spojitost je skutečně jen formální a podstatná část dokazování se zmíněných dam vůbec netýká, nicméně se musejí zúčastnit celého jednání aspoň zastoupením obhájci. V případě rozdělení procesu na dvě části by asi bylo nutné některé důkazy provádět dvakrát, ale nesdílím názor, že pohodlí a úspora času soudu a státního zástupce musí mít bezpodmínečně přednost před předcházením maření života a plýtvání penězi obžalovaných, které mají stále nárok na to, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Vyčlenění jejich kauzy do samostatného řízení by jim bývalo přineslo úspory času i peněz.

Navíc jedna i  druhá skupina obžalovaných se vzájemně zatěžují  odročováním řízení. Bylo by velmi zajímavé vyčíslit dopady spojení obou věcí finančním oceněním ztráty času a zjištěním vícenákladů na ohhajobu. Důsledky bezohledného uspořádání procesu by tak patřičně vynikly. Samozřejmě, ve srovnání se škodou, která měla dle žalobce vzniknout státu přičiněním obžalovaných, pár set tisíc Kč z kapes odsouzených nestojí za tolik řečí. Ale platí presumpce neviny a žalobce neměl právo zanedbat ve svých úvahách ztráty obžalovaných jen proto, že se domnívá, že určitě dosáhne jejich odsouzení.

Zdá se, že po svižném rozjezdu dochází monstrprocesu dech. Opakovaně vznikly průtahy odročováním z důvodu  onemocnění obžalovaných nebo kvůli neúspěšnému pokusu o vyloučení předsedy senátu pro podjatost. Také rozsah požadavků obhajoby na čtení listinných důkazů řízení zpomaluje. Naděje na rozsudek v letošním roce padla definitivně odročením na dny 19.-22. ledna 2015.

Monstrproces se tak přiřadil k mnoha problémům, jež mají původ v minulosti, ale k jejich rozuzlení dojde až v r.2015.


Zdeněk Jemelík, Z pozadí kauzy Aleny Vitáskové

Vyšlo dne 10.3.2016 na mém bloggu, na Rukojmi, Parlamentních listech, a Faktech24 , Neviditelném psu, Virtually, na Fragmentech

Vysoký trest, uložený Aleně Vitáskové u Krajského soudu v Brně senátem předsedy Aleše Novotného, měl značný me