Monstrproces u KS Brno II

21.04.2016 | Zdeněk Jemelík

Způsobu vedení hlavního líčení není téměř co vyčíst. Předseda senátu Aleš Novotný promyšleným rozvrhem výslechů ušetřil obžalovaným čas, po který se museli zdržovat v soudní budově: nevyslechnutí nemuseli strávit celé hodiny čekáním na pořadí. Současně dosáhl dokonalého využití jednacího času. Poněkud tím zmírnil nepříjemné účinky dodatečného připojení kauzy Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu.  Jednání řídí klidně, leč pevnou rukou. Převážně ponořen do sebe soustředěně naslouchá a klade věcné otázky, jimiž se snaží odstranit všechna prázdná místa v obrazu žalovaného jednání. Oční kontakt s obžalovaným navazuje spíše výjimečně.

Vůči obžalovaným je zdvořilý, převážně trpělivý, ale bez přechodu dokáže přejít do mírného sarkasmu. Občas obžalovaným důrazně připomíná, že se dostali před soud a hrozí jim vězení. Netuším, zda je tím potěší. Vysoce oceňuji, že zastavil žalobce v rozletu, když se otázkami dostal mimo půdorys obžaloby: je to neklamný signál nestrannosti. Z nevzrušeného tónu vybočil jen jednou, a to při výslechu obžalované Michaely Schneidrové. Když mladá temperamentní žena, vystresovaná napětím z dlouhého výslechu, vzpomínkou na vodění v „medvědech“ a vidinou možného odsouzení začala odpovídat na jeho otázku dříve, než dozněla její poslední slabika, a své zaujetí zdůraznila prudkým gestem obou rukou, soudce se na ni obořil nepříjemným kázáním, zakončeným pohrůžkou trestním oznámením pro pohrdání soudem v případě opakovaného přerušování jeho řeči. Možná jej popudila houževnatost kladeného odporu, v němž obžalovaná obratně využívala svých odborných znalostí. V tomto směru ale pan soudce nereagoval na všechny svědky stejně.

Ani drobná výchylka z gentlemanského chování nezastírá základní dojem z přístupu  předsedy senátu k vedení procesu: nepochybně usiluje nestranně, bez předpojatosti, o získání objektivního obrazu žalovaných skutečností.

Přísedící pozorně naslouchají výpovědím, ale otázky nekladou. Nepříliš výrazný je také žalobce Radim Melzík. Neklade otázky často, zato věcně, výjimečně až jakoby v zájmu upevnění argumentace obhajoby. Kdyby se opakovaně neodvolával na nezákonně získané důkazy ze soukromého mailboxu Aleny Vitáskové a nelpěl na  utkvělé představě o jakémsi vztahu obžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové k miliardáři Zdenkovi Zemkovi st., neměl bych k jeho jednání výhrady: hraje prostě standardním způsobem svou roli ve špatně napsané hře. Nedivím se, že lpí na nezákonně získaných důkazech a na domněnce o spojení výše zmíněných obžalovaných dam se Zdenkem Zemkem st.: bez nich by se mu jejich obvinění sesypalo jako hromádka karet, protože nic jiného, co by je usvědčovalo ze zločinného úmyslu, proti nim nemá.

Obžalovaní se hájili podle svých schopností a možností. Samozřejmě žádný nepřiznal vinu. V úrovni jejich výkonů byly značné rozdíly. Jednou krajností byla obhajoba, vyvolávající dojem, že obžalovaný se snad skutkového děje ani nezúčastnil a příliš nechápe, proč se dostal před soud. Na opačném pólu byly výpovědi obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ Ilony Florianové a Michaely Schneidrové a předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, které bohatě využily odborné znalosti problému a všech úskalí správního řízení.

Přestože znám dosti dobře projednávanou kauzu z její trestněprávní stránky a jsem obeznámen s dokumentací souběžných správních řízení soudních, poznatky z výpovědí obžalovaných mě přivedly k hlubšímu chápání některých souvislostí. Vzpomněl jsem si především na nedávné úvahy předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy o zhoubném vlivu různých zájmových skupin na tvorbu právních předpisů. Ostatně sám jsem kdysi psal o použití zákona jako nástroje trestné činnosti v souvislosti s přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a zejména s ukvapeným podpisem smluv s církvemi, jimiž pánové Petr Nečas a Miroslav Kalousek pojistili církvím kořist proti následkům případného zrušení zákona Ústavním soudem (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013060601). Podhoubím, na kterém vykvetla tato kauza, je katastrofální nastavení cenových podmínek výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren. Příslušný právní předpis vznikl za účasti bývalého vedení ERÚ a patrně i dalších lobbistů v době, kdy fotovoltaické elektrárny byly spíše raritou a jen velmi dobře informovaní lidé dokázali předjímat ekonomické dopady úpravy. Prošel legislativním procesem hladce za nezájmu zákonodárců. Pak se ještě podařilo prodloužit dobu vyplácení státní podpory z patnácti na dvacet let. Tak se zrodily důvody k divoké honičce za získáním licencí před koncem r.2010. Škody, údajně napáchané ve sledovaném procesu, jsou kapkou v moři účinků právní úpravy, vytvořené pro dobro provozovatelů fotovoltaických elektráren.

Zkušenosti senátora Jiřího Čunka i Aleny Vitáskové ukazují, že za poškození veřejného zájmu zneužitím legislativního procesu nelze pachatele stíhat: oba jmenovaní totiž podali kvůli zmíněnému způsobu nastavení cenových podmínek trestní oznámení, která byla neprůchodná. V tomto případě ale nelze hovořit o selhání orgánů činných v trestním řízení, protože není možné ustanovit individuální viníky. Konečnými pachateli jsou zákonodárci, kteří předpis schválili.

Na pozadí poznatků ze správního řízení soudního vystupuje do popředí skutečnost, že z pohledu správního práva  v tomto a podobných případech stojí dodavatelská firma a investor na jedné straně barikády proti státu jen zdánlivě. Hypoteticky je možné, aby se do postavení poškozeného dostal nejen stát, který utrpěl ztrátu nedůvodným vyplacením podpory, ale také investor, poškozený dodavatelskou firmou, která nedodržela smluvní podmínky a způsobila nedosažení licence nebo její dodatečné odebrání pro nezákonnost.

V případě obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ vidím velmi těsnou hranici mezi nesprávným úředním postupem a úmyslným škodlivým jednáním. Při hodnocení jejich „zločinů“ by měl soud pečlivě zkoumat subjektivní stránku jejich jednání a také vést v patrnosti zásadu subsidiarity trestního práva: dokonce ani uplatnění nesprávného úředního postupu nemusí automaticky být trestným činem.

V této souvislosti vystupuje do popředí nepříjemná obecná rizikovost rozhodování o licencích, která je významná zvláště při jednání pod tlakem časové tísně. Licenci lze nevydat a otevřít tak cestu k arbitráži s neuspokojeným investorem. Také lze spornou licenci vydat nesprávně s vědomím možné nápravy v dalším řízení a bezprostředně způsobit napravitelnou škodu. Úředník, který rozhoduje o vydání licence, se pohybuje mezi Scyllou a Charybdou dvou možných cest k poškození státu: mezi způsobením přímé škody nesprávným vydáním licence na straně jedné a vyvoláním arbitráže proti státu na straně druhé.

K upřesňujícím poznatkům patří zjištění, že revizní zprávy, jimž se v řízení věnuje velká pozornost, nejsou dokladem o úplnosti zařízení elektrárny, ale pouze posudkem o bezpečnosti instalovaných elektroinstalací v době, v které revize proběhla.

Není přípustné, abych předjímal, k jakému rozhodnutí dospěje soud a ani to neukončenost dokazování neumožňuje. Troufám si ale zveřejnit několik předběžných dojmů, odvozených z výpovědí obžalovaných. V seznamu obžalovaných mi chybí nejméně čtyři osoby. Jeden klíčový detail skutkového děje působí dojmem nedošetřeného úplatkařství. Naproti tomu někteří z obžalovaných se dle mého laického úsudku neměli před soud dostat. Setrvávám proto na dříve vysloveném názoru, že v přípravném řízení se uplatnil výběrový přístup k jednotlivým detailům skutkového děje a k některým osobám, a to jak ve smyslu jejich ponechání stranou, tak ve smyslu obtěžování nevinných.

Po třech dnech, po ukončení výslechů všech obžalovaných, se dosud hladká organizace procesu poněkud zasekla. Obhájci nevyhověli požadavku předsedy senátu, aby okamžitě sdělili soudu, které listinné důkazy si přejí číst. Jeden z nich dokonce požadoval čtení všech, uvedených v obžalobě. Vyhověním by se řízení nadbytečně prodloužilo. Jiní požadovali několik hodin nebo i dní na poradu s klienty. Předseda senátu možná pochopil jednání advokátů jako obstrukci. Využil své mocenské převahy a odpověděl zrušením dvou naplánovaných jednacích dnů a odročením  pokračování hlavního líčení na příští týden. Je skutečností, že důkazní situace se po výsleších obžalovaných vyvinula poněkud dále proti stavu po přednesení obžaloby, proto přání obhájců má své opodstatnění. Na druhé straně se na řízení dlouho připravovali, takže základní pohled na výběr důkazů jistě měli připravený. Asi bylo možné jeho doladění tak, aby na začátku následujícího jednacího dne mohli předsedu senátu informovat o svých požadavcích. V podstatě ale nedošlo ke katastrofě: listinné důkazy se mohou číst v podstatě kdykoli.  Cesta k rozsudku se ovšem prodloužila o několik týdnů.

V příštím týdnu bude řízení pokračovat výslechy svědků. Po nich bude obraz kauzy o velký krok bližší k pravdě, ke které nebudou mít obžalovaní stejný vztah.


Zdeněk Jemelík, Jak probíhá monstrproces – díl II.

Vyšlo 13.6.2014 na webu Šalamouna, dále na Politikonu, Parlamentních listech , NetMedium a na Neviditelném psu

V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014053001), jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v soudním řízení se skupinou obžalovaných, kteří měli protiprávním jednáním pomoci rodině slováckého miliardáře Zdenka Zemka k báječnému výdělku z provozování dvou fotovoltaických elektráren.

Volně jsem navázal článkem „Jak probíhá monstrproces – díl I“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014060502), jímž jsem komentoval dění v soudní síni na začátku hlavního líčení ve dnech 2.- 4. června 2014, během nichž soud vyslechl všech deset obžalovaných.

Mimo jiné jsem konstatoval, že se nenaplnil výchozí předpoklad, že kvůli obžalované Aleně Vitáskové, předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) bude proces probíhat pod tlakem medií. Při pokračování hlavního  líčení ve dnech 10.-12.června 2014 pokles zájmu pokračoval, ač zajímavost dění v soudní síni se nikterak nezmenšila. Laciné senzace se ovšem nekonají, takže bulvár by si nepřišel na své.

Soud přenesl pozornost od obžalovaných ke svědkům, mezi nimiž byly některé vskutku zajímavé osobnosti, jako Josef Fiřt, předchůdce Aleny Vitáskové ve funkci, Antonín  Panák, její bývalý náměstek, a miliardář Zdeněk Zemek, šéf holdingu, do něhož patří předmětné elektrárny.

Soudilo se jako o život. Teplota v soudní síni se určitě pohybovala kolem 35°C. V těchto podmínkách se výslechy přerušovaly na půl hodiny v poledních hodinách a na deset minut později odpoledne. Rekordním dnem byla středa s ukončením jednání v 16:50. Snaha předsedy senátu o dokonalé využití jednacího času zasluhuje ocenění a ve výsledku je obžalovaným ku prospěchu.  Na průtahy si určitě nebudou moci stěžovat. A naštěstí  nikdo v soudní síni nezkolaboval.

Každé soudní jednání má specifický kolorit, daný výraznými prvky chování jednajících osob. V tomto případě jej určuje předseda senátu Aleš Novotný, který vede výslechy ve směru co nejdokonalejšího objasnění složitých okolností žalovaného jednání. Jeho důkladnost není zcela po chuti obhájcům: dříve než předá svědka žalobci a advokátům,  čte tichým hlasem celé výpovědi svědků z přípravného řízení, což někteří advokáti považují za zužování prostoru pro kladení otázek. Jejich námitkám soudce nevyhověl. Občas pak odmítá otázky obhájců, protože „svědek je přece zodpověděl v přípravném řízení“.  Mimo to pan předseda projevuje mimořádnou citlivost na každý náznak konfrontačního jednání. Nevoli dal zvlášť výrazně najevo při „střetu generací“ v slovní přestřelce  slovutného pražského obhájce Josefa Lžičaře s žalobcem Radimem Mezlíkem. Ve výpovědi svědka obžaloby zaznělo cosi, co vyvolalo podezření, že jeho styky s policií byly nadstandardní a v určitém detailu při nich mohlo dojít k porušení zákona o policii. Obhájce se snažil tuto okolnost rozkrýt, ale žalobce skočil svědkovi do řeči, aby jej zastavil. Advokát  se postavil rázně na odpor, takže pánové stáli chvíli proti sobě jako rozhněvaní kohouti a zdálo se, že mezi nimi srší jiskry. Soudce je ale rychle zchladil. V závěru svého kázání pak zhodnotil jako korektní vystoupení žalobce, jenž se viditelně snažil předejít odhalení nezákonnosti v jednání policie, zatímco Josefa Lžičaře, který ji chtěl vytáhnout na světlo, pokáral pro nekorektnost. Obhájce disidentů tak dostal praktickou lekci o tom, jaká je skutečná rovnost stran řízení v rádoby demokratickém Švejkolandu.

Za zaznamenání stojí drobné vybočení z neměnného chování přísedících: jedna z nich  překvapila položením dvou otázek. Připomněla mi mlčící postavu Naděje ve hře „A voda stoupá“, která až  na konci děje vysloví jediné slovo:Bocaccio. Nicméně její otázky byly k věci, takže trvalost jejího „probuzení k životu“ by byla prospěšná.

Výpovědi svědků dále prohloubily obraz skutkových dějů a zvýraznily jeho obrysy. Možná by se již daly uzavírat sázky na výsledek řízení pro jednotlivé obžalované. Čas na veřejné úvahy o jejich postavení ale ještě nepřišel: ten přísluší žalobci a obhájcům při závěrečných řečech, do kterých je ještě velmi daleko.

Z hlediska posouzení trestnosti činů jednotlivých postav této hry neutrální, ale jistě zajímavý, je poznatek, že ERÚ na  sklonku r. 2010 nebyl způsobilý zvládnout bez nehod náhlý příval tisíců  žádostí o licence. Byl nedostatečně vybaven personálně, takže na jejich vyřizování najímal brigádníky. Neměl vypracovaná závazná pravidla pro jednotlivé fáze licenčního řízení. A zřejmě nebyl zcela odolný proti pokusům o korupční ovlivnění rozhodování. Došlo tedy k selhání státní správy v ekonomicky významném odvětví.

Výslechy svědků poněkud oslabily mé výhrady k vytvoření monstrprocesu připojením věci obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu. Zhruba dvě třetiny svědků nemá s předmětem jejich obžaloby nic společného a nezbytnost účasti  obou dam během některých úkonů, týkajících se výlučně ostatních osmi obžalovaných, je okrádá o čas -  a čas jsou peníze. Nicméně obraz osudů problémových licencí umožňuje hodnotit žalované skutky na pozadí vývojových souvislostí. Prohloubily se také poznatky o správně-správním pozadí skutkového děje. V zásadě bylo jistě možné soudit výše zmíněné dámy v samostatném procesu. Nicméně z hlediska procesu poznání je nehoráznost žalobce spíše výhodou pro obžalované.

Po uzavření výslechů obžalovaných a svědků jsem stále více zvědav, jak se soud ve výsledku vypořádá se subjektivní stránkou jednání obžalovaných a s průnikem trestního a správně-právního pohledu na jednotlivé skutky.

Proces bude pokračovat v měsíci září třemi dvojicemi „soudných dnů“.


Zdeněk Jemelík, Olomoučtí žalobci nad zákonem a proti zákonu

Vyšlo 31.8.2014 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu, NetMedium, Parlamentních listech a  na Neviditelném psu

Ze všech složek státního zastupitelství se největší mediální pozornosti v současnosti těší Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Jeho šéf Ivo Ištvan počtem mediálních citací svého jména patrně  předčil Lenku Bradáčovou v době její největší mediální slávy, přičemž Nejvyšší státní zastupitelství a Pavel Zeman zůstávají v hlubokém stínu obou podřízených. Zájem o olomoucké žalobce roste souběžně s rozhořívajícím se bojem o konečnou podobu zákona o státním zastupitelství, i když některé jeho projevy s ním přímo nesouvisejí.

Tak významný advokát  Marek Nespala v článku na serveru Česká justice z 29. srpna 2014 (http://www.ceska-justice.cz/2014/08/marek-nespala-statni-zastupci-v-olomouci-vytrvale-ignoruji-ustavu-jsou-ohrozenim/) v souvislosti s vývojem v kauze exposlanců Marka Šnajdra, Petra Tluchoře a Ivana Fuksy tvrdí, že  „státní zástupci VSZ v Olomouci vytrvale ignorují Ústavu a jsou ohrožením právního státu i demokracie“. Anonymní článek, uveřejněný na stejném serveru dne 19. srpna 2014   (http://www.ceska-justice.cz/2014/08/ruseni-vrchnich-statnich-zastupitelstvi-nemelo-podporu-ani-samotnych-statnich-zastupcu/) přináší pozoruhodné informace o síle jejich odporu proti přijetí nového zákona o státním zastupitelství v podobě, připravené skupinou odborníků kolem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, předsedkyně Unie státních zástupců Lenky Bradáčové a bývalého náměstka ministra Františka Korbela, a za působení ministra Pavla Blažka propuštěné vládou a její Legislativní radou k projednání v Poslanecké sněmovně, později stažené exministryní – exprokurátorkou Marií Benešovou. Z článku vyplývá, že se olomoučtí žalobci v záměru na odstoupení od projektu na přechod na třístupňovou soustavu shodují s paní ministryní Helenou Válkovou, která jejich vzpouru proti nadřízenému nejvyššímu státnímu zástupci dokonce označila za statečný čin (v čem spočívala statečnost hromadného vystoupení netrestatelných?). Daleko nejzajímavější je článek obvykle dobře informovaného Jana Hrbáčka na serveru E15 z 29. července 2014 (http://euro.e15.cz/archiv/zacina-slunecni-razie-1009784), který přináší předzvěst zahájení „sluneční razie“, vedené Ivo Ištvanem a Robertem Šlachtou, tedy zahájení „rozsáhlého zatýkání kvůli nelegálnímu solárnímu byzbysu“. Autor akci charakterizuje jako „druhý výkop v protikorupčním tažení“, když „první výkop“, tedy „akce Nagygate“, se nepovedl. Na přípravě „sluneční razie“ se podle něj velmi intenzivně podílí Energetický regulační úřad za osobní účasti jeho předsedkyně  Aleny Vitáskové, právě souzené Krajským soudem v Brně za domnělý zásah proti možnému odebrání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny rodiny miliardáře Zdeňka Zemka.

Všem zmíněným autorům chybí historický vhled. Obě vrchní státní zastupitelství se od sebe liší okolnostmi vzniku a povahou úřadu. Pražské je pozůstatkem republikové prokuratury a jeho státní zástupci (téměř 55% z nich jsou bývalí členové KSČ) jsou soustředěni na jednom pracovišti, kde jim dnes podpatky svých střevíčků šlape na paty nadřízená Lenka Bradáčová. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vzniklo o něco později kvůli symetrii a jeho státní zástupci (z jedné třetiny bývalí členové KSČ) jsou rozptýleni na třech územně odloučených pracovištích a z Olomouce na ně dohlíží jako na kolegy Ivo Ištvan. Vytvoření maffia-friendly struktury státního zastupitelství s vloženým  nadbytečným třetím stupněm organizační a řídící struktury svědčí o tom, že tvůrci soustavy se připravovali na minulou válku: nechtěli připustit, aby měl nejvyšší státní zástupce tak velkou moc jako dříve  generální prokurátor. To se jim sice podařilo, ale státní zastupitelství tím nebezpečnosti nezbavili: zatímco žádný generální prokurátor nedokázal smést vládu, Ivo Ištvanovi to šlo lehce (nelze vyloučit, že až dodatečně poznal, co vlastně provedl – nepovažuji ho za záměrného pučistu, a kvůli pádu manželů Nečasových nepláči) a nyní jeho úřad pro změnu ohrožuje Alenu Vitáskovou, předsedkyni Energetického regulačního úřadu, která má podle zákona silnější postavení v soustavě orgánů moci výkonné než nejvyšší státní zástupce.

Na popud bývalé olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové, která úřad vedla po odvolání Ivo Ištvana Jiřím Pospíšilem, chtěla olomouckou idylku zrušit exministryně Daniela Kovářová, která uznala za oprávněný nárok šéfky úřadu mít své podřízené denně na očích. Již tehdy olomoučtí žalobci vykázali mimořádnou způsobilost hájit své „dobré bydlo“ a získávat pro to podporu na nejvyšších místech. Na jejich stranu se postavil „letní“ předseda vlády Jan Fischer, který hrubě zasáhl do zákonné pravomoci ministryně spravedlnosti otevřeným dopisem, jímž ji za záměr na zrušení odloučených pracovišť VSZ Olomouc   doslova zpohlavkoval, ač k tomu nebyl oprávněn a věci nerozuměl (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2009080601).

Jako laik půjdu ve zlomyslnosti dále než Jan Hrbáček a rozvinu obraz taktiky Ivo Ištvana do vzdálenějších důsledků: je možné, že spustí „sluneční razii“, což je samo o sobě bohulibý záměr. Nepůjde mu to tak snadno, jak si myslí, protože při usvědčování bude narážet na mlčení uplácejících i uplacených (vždyť v brněnském procesu se nikdo neodvážil položit svědkovi Zdeňkovi Zemkovi st., zda ho někdo požádal o úplatek). Není důležité, zda je jeho úmyslem odvést pozornost od trapně hubených výsledků „akce Nagygate“, ale tohoto účinku v každém případě dosáhne: denní předvádění Jany Nagyové na obrazovce v „medvědech“ už nikoho nezajímá, dav uvítá novou zábavu. V souhrnu upevní přesvědčení nekompetentní části politiků, že vrchní státní zastupitelství jsou vysoce potřebný a skvěle fungující útvar. Odvrátí tím nebezpečí přechodu na třístupňovou soustavu a uhájí tak svým kolegům „dobré bydlo“ ještě na řadu let. Uchrání navíc i krajské státní zástupce před nutností šlapat podle představ nevyzpytatelného Pavla Zemana, kterému zatím mohou ukazovat zdvižený prostředníček. Z jiného pohledu: zachováním vrchních státních zastupitelství se zabrání rozehnání dvou ze tří největších skanzenů komunistického represivního aparátu. Dá se očekávat, že zmaření záměru na zrušení vrchních státních zastupitelství povede k resignaci Pavla Zemana, čímž se otevře Ivo Ištvanovi cesta k jmenování nejvyšším státním zástupcem, čili k dodatečnému odměnění jeho zásluhy na pádu vlády Petra Nečase.

Odpor olomouckých žalobců není určitě jediným činitelem, který vedl dvě sobě navzájem nepodobné ministryně – nejdříve Marii Benešovou (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014052001) a po ní Helenu Válkovou - k rozhodnutí zmařit záměr na přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství. Tvůrci jimi odmítaného modelu jsou zkušení lidé s mezinárodním rozhledem, kvalitní právníci, nezatížení předlistopadovou minulostí, studení profesionálové, posedlí snahou zvýšit účinnost řízení opakovaně selhávajícího úřadu. Při vší upřímné úctě, kterou chovám k paní ministryni Heleně Válkové a souhlasně s ironickým pohledem na jakékoli počínání exprokurátorky Marie Benešové jsem jako laik přesvědčen, že o tom, co potřebuje státní zastupitelství k dosažení vyšší výkonnosti, vědí více než obě dámy dohromady. Ať už byly jejich úmysly čisté či nikoli, jejich naplnění by bylo nepříjemné konzervativní části státních zástupců, ale ještě více pachatelům sofistikované ekonomické trestné činnosti. Nevole obou skupin našla společné vyústění v záměrech ministerstva spravedlnosti.

Původní předloha ovšem vyžadovala různé úpravy, zejména začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů moci výkonné by mělo být řešeno způsobem, v Evropě obvyklým, tedy jednoznačným podřízením nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti v zákonem vymezeném rozsahu. Její základní principy jsou ale dle mého laického názoru převážně zdravé.

Ve vztahu k Energetickému regulačnímu úřadu, o němž se zmiňuje Jan Hrbáček, se Ivo Ištvan chová jako bůh Zeus hromovládný, jenž má dvě tváře. V rámci příprav „sluneční razie“ ukazuje vlídnou tvář jeho předsedkyni Aleně Vitáskové, která s ním ochotně spolupracuje. Druhou tváří se na ni ukrutně mračí a prstem jí ukazuje cestu k branám žaláře.

Alena Vitásková je jednou z obžalovaných v procesu, který na základě obžaloby VSZ Olomouc probíhá u Krajského soudu v Brně. Je obžalovaná ze spoluúčasti na domněle nezákonném jednání své podřízené Michaely Schneidrové, která zastavila řízení k odnětí sporných licencí na provoz dvou fotovoltaických elektráren rodiny miliardáře Zdeňka Zemka, udělených za podivných okolností bývalým vedením Energetického regulačního úřadu o silvestrovské noci r.2010. Bude-li Alena Vitásková pravomocně odsouzena byť k sebemírnějšímu trestu, ve funkci skončí a zaradují se jak solárníci, kteří získali licence nezákonně, tak zájemci o další „skvělý byznys“ s biometanem.

Pokud si snad paní předsedkyně myslí, že jí součinnost s orgány činnými v trestním řízení při přípravě „sluneční razie“ zajistí zprošťující rozsudek, mýlí se. Tak daleko moc žalobců nesahá. Soud jde svou cestou. Přesto Alena Vitásková nemá jiné východisko než jednat uvedeným způsobem, protože je posedlá představou, že musí v solárním byznysu udělat pořádek. Že si při tom může rozbít hlavu, si příliš  neuvědomuje. Mimo to „její“  proces obsahově nespadá do rámce „sluneční razie“, protože není zaměřen proti podvodným „solárním baronům“, ale proti úředníkům, kteří jim bez zřejmých příčin údajně vyšli vstříc více, než dovoloval zákon.

Tímto případem jsem se v minulosti zabýval opakovaně v článcích, „zaparkovaných“ na internetových stránkách spolku Šalamoun a na Politikonu a roztroušených i leckde jinde (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014061901; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014061301; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014060502; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014053001; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014040301;. Od napsání posledního z nich jsem neměl důvod ke změně pohledu. Pouze přemýšlím, zda neschopnost žalobců pochopit, že v případě nezískání licence do 31. prosince 2010 by byl poškozen investor, který vložil 400 mil. Kč z vlastních zdrojů a zatížil se úvěrem ve výši 1 miliardy Kč, není důsledkem přežívání ve státním zastupitelství, prolezlém bývalými komunisty, marxistického „třídního pohledu“ na podnikatele jako na vykořisťovatele a vydřiducha. Také jsem zvědav, na koho nakonec žalobce ukáže jako na usvědčeného pachatele jediného od počátku jednoznačně prokázaného protiprávního skutku, jímž bylo předložení padělku revizní zprávy.

Proces vstoupí dne 3. září 2014 do další fáze. Mezitím ale nastal v kauze licencí  nový vývoj. Státní zástupce Radim Mezlík začal prosazovat svůj pohled na zrušení a následné  obnovení problematických licencí pro fotovoltaické elektrárny rodiny Zemků jako na další, popřípadě pokračující trestnou činnost úředníků Energetického regulačního úřadu. Projevilo se to razií policistů protikorupční policie 28. srpna 2014 v ústředí úřadu v Jihlavě a v jeho ostravské pobočce (http://moravskoslezsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/protikorupcni-policie-zasahovala-v-eru-v-ostrave-a-jihlave-20140828.html).

Razie byla „velmi vhodně“ načasována před zahájení pokračování brněnského procesu. Ať to byl úmysl nebo náhoda, jistě vyděsila obžalované Michaelu Schneidrovou i Alenu Vitáskovou a možná přiměla k zamyšlení předsedu senátu, který při hlavním líčení zarazil žalobcovu úvahu o pokračující trestné činnosti úředníků Energetického regulačního úřadu. K takovému načasování je nutná jistá dávka sadismu. Žalobce si  je zjevně naprosto jist, že dosáhne pravomocného odsouzení obou zmíněných dam. Promlčení nehrozí, takže ke spěchu nebyl důvod. Spíše bylo na místě vyčkat výsledku probíhajícího procesu.   Kdyby totiž byly obžalované zproštěny, peníze na razii by byly vyhozeny oknem. Ale státní zástupci takto neuvažují: nejsou voláni k odpovědnosti ani za odškodnění, vyplacené obětem jejich přehmatů, tím méně za plýtvání nadbytečnými úkony.

Odůvodnění razie má možná ústavněprávní rozměr. Vyvolává otázku po poměru pravomocí a vzájemných vztazích orgánů moci výkonné. Energetický regulační úřad byl zřízen zákonem jako nezávislý orgán, v jehož výlučné pravomoci jsou různé úkony regulace trhu s energiemi, mimo jiné vydávání licencí k provozování energetických zařízení. Nepodléhá ve svém rozhodování vládě, nesmí od nikoho přijímat pokyny a jeho předsedkyni smí za zákonných podmínek odvolat pouze prezident republiky. To je suchá litera zákona, ale ve světle provedené razie je vše jinak. Státní zástupce Radim Mezlík postoupil Energetickému regulačnímu úřadu poznatky z trestního řízení, které by dle jeho mínění měly vést k odnětí a neobnovení licencí pro obě elektrárny. Když ale úředníci, kteří jsou zákonem zmocněni takové údaje vyhodnocovat, se s jeho laickým pohledem neztotožnili, zahájil proti nim trestní řízení. Získal tím možnost domoci se práva k jejich obtěžování provedením domovních prohlídek a sledováním jejich telekomunikačního provozu. Neměl v dané chvíli důkazy o tom, že by se úředníci nechali podplatit, ale možná doufá, že nějaké dodatečně najde.

Podle trestního zákona platí subsidiarita trestního práva, čili nástroje trestního práva jsou posledním prostředkem, který nastupuje, když vadu úředního postupu nelze napravit jinak. Pokud mělo státní zastupitelství pochybnost o správnosti  úředního postupu Energetického regulačního úřadu při přezkumu licencí, udělených rodině Zemkově, mělo možnost podat u příslušného soudu správní žalobu z veřejného zájmu. Pokud by správní soud rozhodl, že úředníci rozhodli nesprávně, bylo by na místě zkoumat subjektivní stránku podezření na trestnou činnost, protože ani nesprávný úřední postup není automaticky trestným činem.

Jako laik si myslím, že státní zastupitelství v daném případě popřelo nezávislost Energetického regulačního úřadu a jednalo tedy protiústavně. Státní zástupci jsou ve vztahu k dané problematice laici. Jaká je to nezávislost, když za neuposlechnutí jejich laických pokynů jsou zákonem zmocnění odborníci postiženi trestním řízením ?