Malá žena ve stínu velké šéfky

08.04.2016 | Zdeněk Jemelík

Je tak útlá, že policisté museli vyvrtat dírku do řemene “medvědů”, aby ji v nich mohli vyvést z pracoviště. Ponižujícímu zacházení s ní pak přihlíželi spolupracovníci,  účelově vyhnaní z kanceláří, jejichž špalírem musela projít. Je  to slušná, dosud netrestaná žena, která by se určitě dostavila na předvolání na policejní služebnu k podání vysvětlení. Nikoho nezavraždila, nikoho neohrožovala, nekladla policistům odpor. Přesto s ní zacházeli  jako s vražednici  a požadovali, aby ji soud vzal do vazby. Měla přece jen trochu štěstí: rozumný soudce ji nechal propustit na svobodu.

To byla předehra k účasti Michaely Schneidrové na soudním řízení u Krajského soudu v Brně proti deseti obžalovaným, jehož hlavní líčení bylo zahájeno 2.června 2014, doklopýtalo 11. prosince 2015 k závěrečným řečem, 22. února 2016 k ústnímu vyhlášení rozsudku a pokračuje čekáním na písemné vyhotovení rozsudku, jež odsouzení kupodivu nedostali bezprostředně po ústním vyhlášení. V komentářích, jimiž jsem provázel celý jeho průběh jsem řízení označil za „monstrproces“.  Soud vede případ pod označením „Vladimír Čimpera & spol.“, ale veřejnost jej spíše zná jako případ Aleny Vitáskové, ke které se stáčí pozornost novinářů i některých politiků. Michaela Schneidrová zůstává po celou dobu řízení pro veřejnost téměř neviditelná.

Je to vlastně dvojproces: osm obžalovaných se zodpovídá z vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdenek Sun o silvestrovské noci r.2010. Obě jsou majetkem rodinného klanu Zemků. Žalobce přihodil k osmici obžalovaných předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alenu Vitáskovou a ředitelku licenčního odboru úřadu Michaelu Schneidrovou. Spojení dvou kauz do jednoho procesu je ďábelskou zlomyslností vůči zmíněným dámam. Události ze Silvestra r.2010 se jich netýkají, v té době ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ, ale jejich projednávání se musí zúčastnit  aspoň vysláním advokátů. Jejich obvinění věnoval soud jen zlomek celkové spotřeby času, ale zatěžují je náklady účasti a zastupování za celou dobu, a to včetně průtahů řízení, které nevyvolaly. Návrhy obhajoby na vyloučení jejich věci do samostatného řízení soud zamítl. Zvlášť tvrdě spojení kauz do jedné dopadlo právě na Michaelu Schneidrovou, která podléhá zákonu o státní službě, takže byla postavena mimo službu a pobírá poloviční plat.

Režie „monstrprocesu“ svědčí o tom, že jsme stále zemí Franze Kafky. Události, jichž jsme svědky, si nezadají s absurditou zápletek jeho románů. Skutkový děj, kvůli němuž stojí před soudem osmičlenná skupina obžalovaných, je  projevem  nezvládnutí přívalu žádostí o licence v letech 2009-2010 bývalým vedením ERÚ. Alena Vitásková, která přišla do čela ERÚ v srpnu r.2011 mimo jiné s posláním napravit důsledky selhání úřadu v této věci, stojí před soudem, ale bývalí vedoucí pracovníci důstojně vystupují jako svědci obžaloby.

Soustředění pozornosti na Vladimíra Čimperu a Alenu Vitáskovou neodpovídá skutečnému významu postav v této „kafkárně“. Vladimír Čimpera je okrajová figurka, revizní technik, který provedl jakási měření na elektroinstalacích a o jejich výsledcích  podal zaměstnavateli zprávu na standardním tiskopisu. Alena Vitásková je ve skutečnosti statistka, která zachovala nečinnost v situaci, v které podle názoru žalobce měla jednat, i když vlastně o existenci problému k řešení vůbec nevěděla a k jednání tedy neměla důvod. Její provinění má spočívat v tom, že neupozornila nadřízeného Michaely Schneidrové na její (ve skutečnosti neexistující) dobré vztahy se Zemky a nezabránila jí v ponechání silvestrovských licencí v platnosti. Že v dokazování před soudem byla legenda o vztazích se Zemky vyvrácena? Že jiné elektrárny v majetku Zemkova klanu za působení dvojice Vitásková- Schneidrová o licence přišly? Co na tom? Koho to zajímá? Žalobce i soud se tváří, že žádné dokazování před soudem neproběhlo a vše je tak, jak uvedl žalobce v obžalobě.

Klíčovou postavou tedy není Alena Vitásková, ale Michaela Schneidrová, která jako ředitelka licenčního odboru ERÚ zastavila správní řízení, jež mohlo vyústit v odebrání “silvestrovských” licencí. Samozřejmě, cílovou osobou strůjců “monstrporcesu” je Alena Vitásková, jež má spoustu nepřátel, kteří nevynechají žádný prostředek k jejímu vytlačení z funkce. Ale bez zmíněného rozhodnutí Michaely Schneidrové by se nenašel důvod k tomuto jejímu trestnímu stíhání.

Kriminalizace postupu Michaely Schneidrové je důkazem účelovosti tohoto procesu. O tom, že vydání licencí o silvestrovské noci byl nešťastný nápad, bývalé vedení ERÚ dobře vědělo, takže řízení k nápravě mohlo zahájit hned 2. ledna 2011. Přípravou rozhodnutí se skutečně úředníci ERÚ zabývali, a místopředseda ERÚ Antonín Panák dokonce podal trestní oznámení kvůli přiložení padělané revizní zprávy k žádosti o licenci. Z jakýchkoli důvodů se ale nikdo nepodepsal pod připravené správní rozhodnutí. Podepsat je měla až Michaela Schneidrová “než se rozkouká”. Tvůrci této taktiky zjevně netušili, že narazili na tvrdou profesionálku, která se vyzná ve svém řemesle a řídí se pouze radami svého dobře fungujícího mozku. Když pochopila, co by podpisem připraveného rozhodnutí způsobila, zhrozila se a vydala se jiným směrem.

Účelovost kriminalizace jednání Michaely Schneidrové je zřejmá i ze srovnání s jinými podobnými případy sporných licencí. Chomutovské elektrárny v době vydání licencí skutečně stály. Je to zřejmé z družicových fotografií, které nebyly u soudu jako důkaz uplatněny. Nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, zčásti zaviněné útoky vandalů na nezabezpečené staveniště, byly zanedbatelné ve srovnání s hodnotou investice ve výši 1,3 miliardy Kč. “Přimhouření oka” nad nimi bylo poměrně malým hříchem ve srovnání s posuzováním návrhu na odnětí licencí elektrárně společnosti ČEZ- obnovitelné zdroje, které ERÚ udělil licenci ve stavu, v kterém bylo do dokončení výstavby velmi daleko. Předchůdce Michaely Schneidrové Jaroslav Vítek ale návrh na zahájení řízení k odnětí licence zamítl bez odůvodnění. Opakované pokusy ERÚ o jeho trestní stíhání ztroskotaly, m.j. také na rozhodnutí žalobce z “monstrprocesu” (rozhodoval podle zásady “padni komu padni”). Zřejmě se orgány činné v trestním řízení rozpomněly na přísloví, podle něhož “komu přeje pánbůh, tomu též všichni svatí”: mezi polostátním ČEZem a klanem “slováckého miliardáře” Zdenka Zemka jsou asi nějaké rozdíly, oku obyčejného občana nepostřehnutelné, které opravňují orgány činné v trestním řízení k rozdílnému postupu. Nebo mají jiná měřítka na počínání “vetřelců” v čele s Alenou Vitáskovou a skvadrou bývalého předsedy Josefa Fiřta.

Michaela Schneidrová se řídila správním řádem a vnitřními resortními předpisy. Podle tehdy platných pravidel bylo vydání licence ryze formálním rozhodnutím a podmínky pro vyhovění žádosti byly poměrně nenáročné a stanovené dosti vágně. Naproti tomu pravidla zrušení správního rozhodnutí jsou nastavena tak, aby jeho adresát, který je přijal v dobré víře o správnosti, byl co nejvíce chráněn před změnami právních názorů úředníků. V tomto konkrétním případě by odnětí licencí neznamenalo, že se vyrobená energie bude prodávat za nižší ceny dle cenového rozhodnutí pro r.2011, jak si kdekdo myslí, ale elektrárny by musely zastavit výrobu až do případného nového udělení licencí. Jedná se o investici v objemu 1,3 miliardy Kč, na jejíž pořízení si investor vzal úvěr ve výši 1 miliardy Kč. Odříznut od prodeje vyrobené elektřiny by neměl prostředky na splácení úvěru. Zkrachoval by se všemi důsledky z toho plynoucími včetně ztráty zaměstnání pro několik tisíc lidí.

Odnímání licencí je skutečně obtížné. Postižený investor se zpravidla brání a dochází k rozvleklým  a nákladným sporům ve správním soudnictví, jejichž výsledky nelze vždy dobře předjímat. Dokladem toho je osud 22 správních žalob na odnětí licencí, které ve veřejném zájmu podal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jejich projednávání není zdaleka ukončeno, ale zatím se zdá, že žalobce uspěje jen u části z nich. Přinejmenším neuspěl v části prvostupňových rozhodnutí. Přitom vybíral z přibližně 120 sporných případů, postoupených k přezkoumání ERÚ, a čtyři přidal vlastním výběrem. Právem očekával stoprocentní hladký úspěch, který se ale nedostavil.

Za obdobných okolností rozhodovala Michaela Schneidrová. Zjistila, že vady rozhodnutí oprávněné úřednice Ilony Florianové nejsou tak jednoznačné, aby rozhodnutí o odebrání licencí muselo obstát v případném správním soudním sporu či arbitráži. Odnětím licencí by investorům vznikla obrovská škoda, možná by došlo k zničení jejich firmy. Ale v případě jejich úspěchu v soudním řízení by se stát nedoplatil. Výsledek soudního řízení správního či arbitráže nemohla předjímat. Šla tedy cestou minimalizace škod a návrh na zahájení řízení k odnětí licencí zamítla s vědomím, že rozhodnutí má povahu dočasnosti, protože v případě změny podmínek může být kdykoli v budoucnosti změněno. Věděla např., že již probíhá policejní vyšetřování. Pokud by soud v trestním řízení rozhodl, že vydáním licencí došlo k trestnému činu, byl by to důvod k jejich odnětí ve správním řízení, proti němuž by soudní obrana byla beznadějná. Přezkoumání jejího rozhodnutí nezávislou advokátní kanceláří vyznělo v její prospěch.

Můj laický závěr zní, že v případě potvrzení nepravomocného rozsudku odvolacím soudem bude Michaela Schneidrová potrestána za uvážlivé rozhodnutí trestem, přiměřeným těžkému ublížení na zdraví s  následkem smrti. Soud byl poněkud smířlivější než žalobce, který kromě vyšší sazby odnětí svobody požadoval také peněžitý trest ve výši 1 milionu Kč.  Zajímavé je i srovnání s přístupem soudu k vině oprávněné úřednice Ilony Floriánové, která licence vydala: soud vzal na vědomí, že za stejné jednání byla potrestána podmíněným trestem v jiné kauze a nepovažoval za nutné její trest zpřísnit. Projednání věci soudem mělo být pro její potrestání dostatečné ( nereptám!). Celkem správně soud usoudil, že za konkrétních podmínek onoho silvestrovkého večera se Ilona Floriánová provinila jen nepatrně. Zato Michaela Schneidrová, která znemožnila napravení jejího pochybení, se dopustila těžkého zločinu. A  původci situace, ve které  k vydání licencí došlo, se smějí potížím Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové z pozic svědků obžaloby.

Na pozadí  absurdnosti odsouzení Michaely Schneidrové se mému laickému oku jeví rozsudek nad Alenou Vitáskovou jako obzvlášť nesmyslný. Soudce Aleš Novotný vzal výsledky dokazování na vědomí aspoň do té míry, že již neopakoval tvrzení o jejím srdečném vztahu k “slováckému miliardáři” Zdenkovi Zemkovi a dokonce připustil, že není přímý důkaz pro tvrzení, že dala souhlas Michaele Schneidrové k zastavení řízení, které mělo poškodit klan Zemků, či že by jí dala přímý příkaz. Pouze uvěřil, že “muselo dojít k nějakým rozhovorům mezi nimi”. Na trest, přiměřený těžkému ublížení na zdraví s následkem smrti, je jeho víra dostačující.

Zajímavé to je i ve vztahu k mediálnímu vyjádření žalobce Radka Mezlíka v rozhovoru pro MF Dnes z 24.2.2016, který připouští, že Josef Fiřt jako druhostupňový orgán nemohl zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi jako orgánu prvostupňovému v postupu k neoprávněnému vydání licencí, když se jeho  nesouhlasu s vydáním licencí vzepřel. Současně ale navrhl potrestat Alenu Vitáskovou, která byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném právním postavení jako druhdy Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi a na přípustnost odnětí licencí vůbec nemusela mít právní názor a ani jej nikdy neprojevila (popřípadě žádný její prokazatelný názor nebyl v řízení před soudem doložen). Co si nemohl dovolit Josef Fiřt, Alena Vitásková si dle názoru žalobce dovolit měla. Lidé si jsou přece před zákonem rovni, jen v myšlení žalobců a soudců bývá rovnítko nahrazeno křivkami paragrafu: kdo chce psa bít, hůl si najde. Alena Vitásková zřejmě musí být zničena, i kdyby se Spravedlnost měla utopit v potocích slz.

Níže si můžete stáhnout celý článek také ve formátu pro Microsoft Word

Soubory ke stažení