Kauza „Vitásková“ v souvislostech

14.12.2015 | Zdeněk Jemelík

David Ondračka, ředitel Transparency International, projevil dne 13. prosince 2015 v Otázkách Václava Moravce  nevoli nad způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení zacházejí s Alenou Vitáskovou, předsedkyní Energetického regulačního úřadu, která se má zřejmě stát jediným obětním beránkem za obrovské plýtvání veřejnými prostředky v tzv. solárním boomu, s jehož vznikem  a s nepravostmi při udělování licencí fotovoltaickým elektrárnám nemá nic společného. Nikdo se nezajímá o odpovědnost lidí, kteří nejdříve nastavili rozhazovačné cenové podmínky, a pak připustili zpřístupnění zvýhodněných výkupních cen za elektřinu některým nedostavěným elektrárnám, které na ně neměly právní nárok.  Zatímco Alena Vitásková stojí před soudem za to, že údajně zavinila neodebrání neoprávněně vydaných licencí dvěma elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka a státní zástupce Radek Mezlík pro ni žádá  trest odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč, její předchůdce Josef Fiřt a jeho nejbližší spolupracovníci Blahoslav Němeček a Antonín Panák, za jejichž vlády Energetický regulační úřad licence vydal, vystupují u soudu jako svědci obžaloby. Na doplnění Ondračkova lamenta dodávám, že přesně podle přísloví „zloděj křičí: chyťte zloděje“ trestní oznámení v této věci podal právě výše zmíněný Antonín Panák.

Sdílím nevoli Davida Ondračky. Na jím vyzdvižené podivnosti jsem soustavně upozorňoval v sérii článků Jak probíhá monstroproces I-X, jimiž jsem provázel soudní řízení od samého začátku dne 2.června 2014 ( http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014053001) až do skončení závěrečných řečí dne 11.prosince 2015 (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/12/jak-probiha-monstrproces-dil-x.html) . Můj osamělý hlas, šířený pouze prostřednictvím internetových serverů, ovšem daleko nedolehne. Vyjádření obecně respektovaného šéfa protikorupční Transparency International by ale mohlo přimět příslušné činitele, aby se zamysleli nad tím, zda nejsou v tomto případě orgány činné v trestním řízení zneužívány k jinému než veřejnému prospěchu. Účast Antonína Panáka na spuštění řízení zakládá podezření, že prvotním účelem je pomsta za drzost, s kterou Alena Vitásková přijala funkci, na kterou se těšil kdosi z bývalého vedení. Ostatně její stíhání  je pro ně výhodné i proto, že  odvádí pozornost od jejich vin.

Lidí, kteří mají zájem o její skalp, je ovšem více. Jsou to především majitelé fotovoltaických elektráren, na které její úřad podal trestní oznámení, nebo dal podnět nejvyššímu státnímu zástupci k podání žalob ve veřejném zájmu na odnětí licence. Paradoxně by k nim mohli patřit i Zemkovi, kteří sdílejí s ní lavici obžalovaných, protože zpochybnila licence některých dalších fotovoltaických elektráren v jejich majetku ( to by jistě neudělala, kdy byla podjatá v jejich prospěch, jak bez ohledu na výsledky dokazování stále tvrdí žalobce).

Na jméno jí nemohou přijít nositelé projektu zřizování bioplynových stanice, soustředění kolem poslance Milana Urbana, kteří počítali se spuštěním obdobného způsobu finanční podpory, jenž tahá peníze ze státního rozpočtu i rodinných prostředků ve fotovoltaickém byznysu. Alena Vitásková jim tvrdě zkřížila cestu.

Pomsta je zdařilá i  v případě, že by Alena Vitásková a Michaela Schneidrová  nakonec dosáhly zproštění viny. Tím, že žalobce spojil jejich kauzu s případem účastníků úsilí o získání licencí do 31. prosince 2010, se jim postaral o významné navýšení nákladů na obhajobu a ztráty času a prodloužení doby snášení stresu z trestního stíhání. S vydáním licencí neměly nic společného a z celkového času soudního řízení na ně připadl jen zlomek. Zvlášť tvrdý dopad měla zlomyslnost žalobce  na bývalou ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou, která byla podle ustanovení zákona o státní službě postavena mimo službu s polovičním platem. Trestní stíhání ji za těchto okolností doslova ruinuje. Žalobce ovšem poškodil i stát, protože účast na řízení jim odčerpávala síly, které by jinak věnovaly svému úřadu.

Podezření, že stíhání Aleny Vitáskové vedle nápadného nezájmu o viny bývalého vedení ERÚ posiluje i skutečnost, že v jiném případě stejný žalobce odložil trestní oznámení ve věci neoprávněného vystavení licence elektárně, která měla do dokončenosti velmi daleko.

V této souvislosti je vhodné si připomenout, že chomutovské elektrárny Zemků skutečně stály a asi je pravdivé vyjádření Zdeňka Zemka st. jako svědka před soudem, že hodnota dokončovacích prací u investice ve výší přibližně 1,4 mlrd. Kč je několik desítek tisíc Kč.

Důkazem jsou velmi kvalitní družicové fotografie NASA z 27. prosince 2010, které z pochopitelných důvodů nepoužil jako důkaz žalobce (má podle trestního řádu povinnost vést dokazování ve prospěch i v neprospěch obviněných, ale to platí jen v pohádkách) a z nepochopitelných důvodů obhajoba.

Tendenční je i postup výpočtu způsobené škody a určení původce škody, přičemž právě neobvykle vysokou škodou odůvodňuje žalobce návrh na uložení drakonických trestů. Příjmy fotovoltaických elektráren jsou zatíženy vysokou srážkovou daní. Z laického pohledu by o ni měla být snížena bona fide škoda, způsobená neoprávněným udělením licence, ale žalobce to neuznává. V daném případě ale vznikla pochybnost, zda škoda skutečně vznikla, a to v příčinné souvislosti s vydáním licence v noci dne 31.prosince 2010. Podle platného cenového rozhodnutí podmínkou pro vznik nároku na zvýhodněnou výkupní cenu není jen vydání licence do konce r.2010, ale také dodávky energie do sítě ještě v r.2010. Tuto podmínku přirozeně nemohli Zemkovi splnit, protože slunce o silvestrovské noci nesvítilo. Vyplácení podpory pro obnovitelné zdroje není ale v gesci Energetického regulačního úřadu. Pokud tedy poskytovatel podporu vyplácel, činil tak na vlastní riziko a bez právního důvodu. Vznikla-li škoda, přímým viníkem není ERÚ. V současnosti vede ERÚ t,zv. sporné řízení, jehož možným  výsledkem může být vrácení vyplacené podpory (nedošlo-li k promlčení) a zastavení jejího poskytování do budoucna. Již od r.2013 se za elektřinu z obou elektráren vyplácí snížená cena, takže škoda v žádném případě ani zdaleka nemůže dosáhnout žalobcem vypočítané výše.

Ukládáním drakonických trestů žalobce nezohlednil viktimologické zavinění státu. Stát nabídl podnikatelům příležitost k dosažení nemravně vysokých zisků. Povzbudil je k spuštění nákladných investičních záměrů, na jejichž financování si většinou museli vzít úvěr (v případě předmětných elektráren jde o celou miliardu Kč). Pak 8. listopadu 2010 bez varování změnil pravidla s účinností od 1.ledna 2011. Investorům navíc nepřálo počasí, které bránilo v provádění zemních prací. Stavby, které by se za jiných okolností v pohodě dokončily během prvního čtvrtletí r.2011, musely být dokončeny ve zkrácené lhůtě. Z toho vyplynul chaos a mimořádný počet žádostí o udělení licence v posledních dvou měsících r.2010, jejichž řádné vyřízení ERÚ nezvládl. Vytvořilo se ale také korupční prostředí. Přirozeně, nelze tolerovat pokusy o padělání potřebných listin, ale investoři by neměli být postiženi za nedodělky řádově v promilích pořizovací ceny, ani úředníci za přimhouření oka nad nimi.

Na lavici obžalovaných usedlo 10 hříšníků. Média ale svedla pozornost veřejnosti k osobě Aleny Vitáskové a také žalobce jí a její podřízené Michaele Schneidrové věnuje 11 z 27 stran obžaloby. Česká televize opakovaně odvysílala lživou zprávu, že má být potrestána za neoprávněné vydání licencí, když ve skutečnosti v době jejich vydání ještě netušila, že se někdy stane předsedkyní ERÚ.

Nemám pochyby o tom, že žalobce i média Aleně Vitáskové účelově křivdí, protože kdosi rozhodl, že musí být odstraněna z cesty, aby nepřekážela dalšímu tunelování veřejných prostředků na trhu s energiemi a aby stále nepřipomínala podezřelé začátky solárního boomu. Přesto nejtragičtější postavou dramatu není Alena Vitásková, ale bývalá ředitelka licenčního odboru Michaela Schneidrová. Tuto drobnou ženu vyvedli policisté ve speciálně uzpůsobených „medvědech“ z budovy před očima všech spolupracovníků, záměrně vyhnaných z kanceláří. Naštěstí si tentokrát špatně „ošéfovali“ vazební řízení, takže ji nakonec po 60 hodinách v cele předběžného zadržení museli propustit ke stíhání na svobodě.

Michaela Schneidrová se stala ředitelkou odboru v krizové situaci, kdy audit, nařízený Alenou Vitáskovou, k jejímu velkému překvapení odhalil, že funkce ředitele licenčního odboru není obsazena a pracovník, který ji vykonává, se za ředitele bez právního důvodu jen vydává.

V té době již bylo podáno Panákovo trestní oznámení a jeho podřízenými bylo připraveno rozhodnutí o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských elektráren, které ale nikdo neměl odvahu podepsat z obav z možnosti vyvolání  arbitráže. Rozhodnutí podstrčili Michaele Schneidrové v domnění, že nerozkoukané hloupé děvče se bez rozmýšlení chopí pera. Spis, který měla při nástupu k disposici, jí odebrali, ale pozdě: to jej již měla prostudovaný. Držel ho pak ve skříni Antonín Panák, který neměl status oprávněné osoby. Pánové netušili, že mají proti sobě velmi inteligentní a tvrdou mladou ženu, s kterou nelze snadno manipulovat. Po seznámení s ním pochopila, že pro odebrání licence nejsou dány nezpochybnitelné podmínky. Současně si uvědomila, že odebrání licence by bylo pro holding rodiny Zemků likvidační a zcela jistě by vyvolalo mezinárodní  arbitráž, jež by pro stát nemusela dopadnout dobře. Dožadovala se výsledku zahájeného trestního řízení, protože pouze rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu při vydání správního rozhodnutí je absolutně nezpochybnitelnou podmínkou pro jeho zrušení, proti jejímuž použití by odpor arbitráží nejspíš neuspěl. Na jejích ramenou ležela těžká odpovědnost. Škoda, způsobená odnětím licencí, by byla neodvratná. Naopak řízení o obnově licenčního řízení by bylo možné obnovit později, až do vypršení tříleté promlčecí lhůty, pokud by k tomu byl důvod. Rozhodla se jít cestou nejmenší způsobené škody a rozhodnutí o obnově licenčního řízení nevydala. Je pravda, že se pokoušela konzultovat rozhodnutí s Alenou Vitáskovou, ale ta ji odbyla s tím, že není právník, nezná spis a odkázala ji na nadřízeného Antonína Panáka.

Představa žalobce, že Alena Vitásková mohla a měla Michaele Schneidrové vydání jejího rozhodnutí zakázat, svědčí o neznalosti pravidel vnitřního řízení ERÚ: předsedkyně ERÚ jako orgán 2. stupně nesmí dávat pokyny nezávislým orgánům 1. stupně, pouze je může zkoumat a případně rušit nebo potvrzovat ve správním řízení, pokud k němu dojde. Stejně nesmyslná je jeho víra, že obě ženy jednaly cíleně ve prospěch Zemků, s nimiž měly mít blízké vztahy. Jeho domněnku dle mého laického názoru zcela  vyvrací dokazování před soudem.

Zdá-li se někomu trest odnětí svobody v trvání devíti let nepřiměřený pro Alenu Vitáskovou, její podřízená je na tom hůř: žalobce ji chce poslat do vězení s ostrahou na deset let a zatížit ji peněžitým trestem ve výši jednoho milionu korun.

Ačkoli se nezabývám počínáním, jež vedlo k podivnému vydání licencí o silvestrovské noci, přece jen mě zaujal osud malé úřednice Ilony Floriánové, kterou nadřízený přiměl setrvat na pracovišti do pozdních hodin a vydat licence, zatímco sám se chytře vytratil na lyžařskou dovolenou a pouze telefonem kontroloval její kroky. Nevěřím, že si dobrovolně prodloužila směnu, protože ji těšila možnost poškodit spotřebitele a stát. Kdyby odmítla poslušnost a zamkla kancelář na konci pracovní doby, nedostala by se nikdy před soud a následně by nevznikl důvod k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.  Zemkovi by nejspíš získali licence počátkem r.2011.  Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem je krutou odměnou za poslušnost nadřízených. Je pravda, že jde o souhrnný trest, zohledňující podmíněné odsouzení v jiné kauze, ale uložení nepodmíněného trestu není ani v tomto případě bezpodmínečně nutné. Znám policejní provokatérku, která dostala za podvody šest podmíněných trestů za sebou a teprve sedmé a osmé odsouzení ji odeslalo do domu na Rozkoši (pozn.:vtipná adresa ženské věznice ve Světlé n.S.)

Nad tím vším budou obžalovaní přemýšlet s úzkostí přes celé Vánoce a novoroční svátky. Mají to jako speciální bonus za průtahy v soudním řízení. Někteří si možná vzpomenou, že jsem odsunutí  rozsudku do r.2016 předjímal. Ostatně, kdyby senát Aleše Novotného zprostil obžaloby Alenu Vitáskovou ještě před koncem roku, hrozba postavením mimo službu od  1.ledna 2016 by se rozplynula jako dým…